Vzbudil jsem se ještě před budíkem a můj pohled jako první spočinul na střepech povalujících se na podlaze. Tím se mi taky vrátily všechny vzpomínky a vybavilo se mi každičké slovo předešlého večera. Ze svých snů jsem se vrátil zpátky do reality, kterou jsem momentálně nebyl vůbec nadšený.
Hlasitě jsem zívnul a ospale se vyškrábal do sedu. Pokoj byl tichý a tmavý, ani slunečním paprskům se dneska nechtělo prostoupit skrz mraky. Nebylo tu nic, co by mi mohlo zlepšit náladu aspoň a píď. Všechno perfektně ladilo s mými pochmurnými myšlenkami.
Nesnažil jsem se o to znovu usnout, ačkoli bych mohl spát ještě tak slabou hoďku. Místo toho jsem si vlezl do sprchy, abych se trochu uvolnil a zároveň probral. Většinou mi dlouhé a horké koupele pomáhaly, no tentokrát jsem se cítil pořád stejně, na pytel. Co jsem ale mohl čekat. K tomu včerejšímu trápení se dneska ráno přidal ještě strach a nejistota. Netušil jsem, jestli dorazili na hotel o půlnoci, jak to slíbili, a nebo jestli se ještě teď potulují někde venku. Matthew mi byl u prdele, ale Calum. Přes to všechno jsem o něj měl šílený strach. Doufal jsem v to, že Matthew má dostatek rozumu, aby Caluma někde neztratil.
Bez legrácek, zabil bych ho.
Hodil jsem na sebe nějaké černé tričko, které jsem našel přehozené přes židli, kraťasy a žabky a s předstihem jsem se vydal dolů do jídelny. Nebylo divu, že jsem tam byl jako první - když nepočítám asi šest pracovnic hotelu připravující švédské stoly na snídani. Kdybych neměl zalíbení ve stejném pohlaví, možná bych si od jedné z nich dal říct. Hezky se na mě usmívala a nakonec se i přišla zeptat, co mi může donést. Nejdřív jsem jí tedy poprosil o kávu a potom o to, aby poslala někoho do mého pokoje uklidit to nadělení. Byla mrňavá, měla dva roztomilé copánky a ďolíčky ve tvářích. Vsadím se, že by ji ve snu nenapadlo, že chodím s takovým idiotem.
Ale ještě pořád je to můj idiot.
Seděl jsem s hrníčkem kafe, jenž příjemně zahříval moje dlaně po dlouhé minuty. Pozoroval jsem, jak se jídelna začíná postupně plnit. Čekal jsem a čekal a čekal. Hrdlo se mi sevřelo pokaždé, když někdo vstoupil a nebyl to Calum. Ve chvíli, kdy jsem se už vážně rozhodoval, zda se půjdu podívat k němu na pokoj, se objevili ve dveřích. Oba. Spolu.
Málem jsem se tím kafem polil.
"Támhle je!" nechal se slyšet Matt. Vykřikl to tak nahlas, že se za ním otočila polovina jídelny. Vesele si to ke mně nakráčel s Calumem v závěsu. "Co se tu tak schováváš?" uchechtnul se Matthew. "Sakra, já mám hlad jak vlk. Co si dáme? Co mám přinést?"
"Myslíš si snad, že bych čekal na to, až mi přineseš jídlo?" zeptal jsem se chladně.
"Jo, pro mě taky nic," přidal se Calum a těžce dosedl. Až teď jsem si všimnul, jak byl bledý. Oči měl načervenalé a byl neuvěřitelně rozcuchaný. Vypadal mnohem hůř než posledně. Do zpěvu mu zjevně nebylo. Já mu to ale říkal. Hlava mu spadla do dlaní a potichu zaúpěl.
"Jdu tam něco nabrat," ohlásil Matt a zmizel u švédských stolů. O tom se nedalo říct, že by mu bylo špatně. Byl čilejší než všichni v téhle místnosti dohromady. Čekal jsem, že když budu vědět, že je Calum v pořádku, tak se mi uleví, ale nestalo se tak. Stačil mi totiž jediný pohled na Matthewa a začala se ve mně vařit krev.
Proč na Caluma proboha aspoň trochu nedával pozor? Sám vypadal, jako kdyby v sobě neměl ani skleničku. Přísahám, že jestli ho opil schválně...
"Ahoj, lásko," zamumlal Calum. Měl jsem co dělat, abych uvěřil, že to bylo směřované na mě.
"Ty ses pěkně zřídil," poznamenal jsem hned. Vydal ze sebe něco jako povzdech.
"Neměl jsem tam chodit. Omlouvám se, že jsem tě neposlechnul." Sotva co to řekl, na mě spadly další obavy. Neměl jsem tam chodit. Co když se něco stalo? Co když jsem nebyl s ním, když mě potřeboval?
Ne, to on mi nasliboval tolik věcí. On mě měl držet, aby se mi líp usínalo. On tady nebyl.
"Hm," zabručel jsem. "Bavili jste se?"
"A-asi jo, moc si toho nepamatuju," přiznal se. "Uh, nemáš ještě ten prášek, cos mi minule dal? Zachránil bys mi život."
Najednou.
"Prášek? Samozřejmě, že ti ho dám. Mám pro něj skočit hned nebo vydržíš až po snídani?" slyšel jsem za zády Matthewa, který se právě vrátil s dvěma plnými talíři nejrůznějších pochutin. Ten kluk mě vážně dostával.
"Klidně až po-"
"Sakra Matte, nikdo se tě o nic neprosil," sykl jsem na něj a prudce jsem se zvednul. Ignoroval jsem Calumovo volání. Zjevně si myslel, že se už nevrátím, ale já mu ochotně došel pro prášek, ochotně jsem mu ho podal i s vodou a řekl: "Nemáš za co. V devět je trénink, tak se hoď do kupy." Teď jsem se ale už doopravdy nevrátil.
Maloval jsem si nádherný zbytek turnaje, jenom já a Calum, no ten obrázek zmizel ještě rychleji než se objevil. Zatím se to vůbec nevyvíjelo podle mých představ.
***
"Calume! Rychleji! Musíš běhat jako když jsi dneska utíkal před poldama! No tak!" křičel na něj Matthew a mohl se potrhat smíchy. Calum se hned nato taky rozesmál a celkově jako by se mu dostalo druhého života. To určitě bude tím práškem, pomyslel jsem si sarkasticky.
"Cože? Neutíkal!" bránil se Calum a přestal hrát.
"Mám to i natočený, ty hrdino. Chyběl kousek a měli tě." Kdybych uměl popsat ten vztek, který jsem pociťoval, udělal bych to. Místo toho jsem na oba dva jenom valil oči. To nemůžou myslet vážně!
"Lukey, podáváš!" houknul na mě z opačné strany dvorce a pořád se smál.
"V pohodě, já počkám, až se uklidníš," opáčil jsem. On ne a ne přestat. "Schoval ses do jednoho křáku u řeky, vylezl jsi asi po deseti minutách a po jedný paní, co šla zrovna kolem jsi chtěl oblečení a křičel jsi přitom, že máš v levý půlce zapíchlej klacík. Kámo, myslel jsem, že zhebnu. Chceš to video vidět?" chechtal se Matthew.
A Calum se smál jako nikdy. Zoufale jsem se podíval na Charlieho, který můj pohled naštěstí zachytil.
"Calume, tak to by stačilo! Nemáš se vůbec čím chlubit a ty Matthew, byl bych rád, kdybys okamžitě odešel. Mám pocit, že tu nemáš vůbec co dělat, akorát nám kecáš do tréninku. Prosím," ukázal na dveře. Oba se ihned přestali smát.
"Ale Char-" protestoval Matt.
"Odejdi!" křiknul na něj přísně. "Calume, ty se teď hned uklidni a připrav se na příjem. A nekoleduj si. Po tréninku čekám něco jako omluvu a myslím, že nejsem sám. Hrajte."
Páni. Už jsem se někdy zmiňoval, jak moc jsem vděčný, že Charlieho mám?
