„Luku, říkal jsem v osm, dělej, vstávej!" řval Charlie přes dveře. Pravda byla taková, že už jsem byl dávno vzhůru. Ten Calum nebo jak se jmenuje mi nedal spát. Musel jsem si o něm najít aspoň pár článků, abych zjistil, jak hrozně na tom budu. Dočetl jsem se, že jeho výkony byly minulou sezonu hodně nestabilní, někdy dokázal dát i mnohem silnějším soupeřům pořádnou lekci a jindy ho zase lehce smetl ještě nezkušenější hráč než byl on sám. Jak mám s tímhle vyhrát grandslam? Byl jsem z toho pořádně otrávený. Bude to trapas jako blázen, až vypadneme hned k úvodu.
„Jistě, však už jsem na cestě," vpálil jsem mu do obličeje, sotva co jsem otevřel dveře. Sešel jsem do nevelké jídelny na snídani. Panoval tu víceméně klid, jenom několik málo tenistů se tlumeně bavilo mezi sebou. Nelíbilo se mi, že tenhle hotel byl speciálně určený pro nás, účastníky turnaje a jejich týmy. Všichni tu byli samý úsměv, tu a tam se ozval smích. Nesnášel jsem to. Navíc když jsem byl v téhle super náladě. Jindy mi to vadilo taky, ale dneska minimálně dvojnásobně. Nebudeme si nic nalhávat, já tady neměl kamarády. No, neměl jsem kamarády nikde. Nikdy jsem je nepotřeboval, po celý svůj život jsem si vystačil s dvěma osobami - se sebou a trenérem. Co rodiče? Kdo ví, nechali mě, když jsem byl ještě mimino. Nikdy jsem nad nimi nějak nepřemýšlel a ani se je nesnažil najít, jak to vždycky dělají děti ve filmech. Prostě jsem to bral tak, jak to je, a naučil se žít bez nich.
Celé své dětství jsem věnoval jenom tenisu, s Charliem, který mě měl pod ochranným křídlem. To jemu vděčím za všechno. Bez něj bych tady v tom hotelu pro tenisové hvězdy nikdy neseděl.
Ale jinak jsem o žádné přátelství nestál. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo rozptyloval od mé práce a odváděl mě od ní. Proto jsem pokaždé seděl sám a sledoval ostatní. Ano, nebylo to tak, že bych se společnosti doslova vyhýbal, zdravil jsem se s protihráči a občas i prohodil pár slov, ale nikdy nic víc. Ani ve snu by mě nenapadlo je pozvat na drink nebo do kina. Oni by o to pravděpodobně ani nestáli.
Věděli, co jsem zač.
„Doufám, že ses dobře vyspal," utrousil Charlie cestou na kurty. Na jeho hlase bylo znát, že je na mě pořád trochu naštvaný. Nic jsem si z toho nedělal, protože přece... snad můžu ještě říct svůj názor?
„Líp to nešlo," ironicky jsem se usmál.
„To rád slyším, dneska máš totiž velkej den," řekl spokojeně. Asi vůbec nic nepochopil. Obrátil jsem oči v sloup a zadíval se z okýnka auta. Všechno živé tady spalovalo slunce. Stalo se mi to poprvé, ale nebyl jsem tady ani tři dny a už jsem toho měl po krk. Úplně všeho. Těšil jsem se zase domů.
„Můžeš si pohnout, byl bys tak laskavej?" vystrkoval mě z auta. „Zase tolik času nemáme a nejsme jediný, kdo si chce zahrát. Jestli nebudeš přesně v osm na kurtu, vykopne nás někdo jinej. Luku, prober se už konečně a uvědom si, proč jsi vlastně tady. A pospíchej!" Zašklebil jsem se na jeho záda, ale přehodil jsem si tašku přes rameno a spěchal do šatny se převlíknout. Bylo tu nezvykle ticho, než jak jsem byl zvyklý. Každý krok se v každé ze spletitých chodeb hlasitě ozýval. Došel jsem až ke svojí skříňce. Tedy nebyla tak úplně moje, ale každý rok jsem si jí přivlastňoval. Byl jsem rád, že jsem měl šatnu pro sebe. Obvykle jsem si hvízdal, ale dneska ne. Dneska bych si nedokázal hvízdat ani kdyby mi za to někdo chtěl platit. Převlíkl jsem se do svého tréninkového úboru a upaloval za trenérem na dvorec.
„Osm přesně, lepšíš se," poplácal mě Charlie po zádech. „Tak pojď na to."
Hráli jsme něco přes hodinu a půl, když se znenadání přes celý kurt ozvalo trenérovo vyzvánění. Doklusal ke svojí tašce a vylovil mobil. „Jo?... Už?... Fajn, tak nám dej dvacet minut," řekl. „Tak jo, končíme to tady, přijel ti parťák, musíme zpátky," oznámil mi.
„Cože? Mám trénovat ještě tak půl hodiny! Nemůžeme to teď přerušit!" protestoval jsem.
„Tak si to odpoledne prodloužíš," utnul mě. „Nenecháme je čekat."
„Pochopí to, že mám trénink!" hádal jsem se s ním.
„Musíš mít pořád poslední slovo? Řekl jsem, že jdeme, tak jdeme! Sbal si věci a prostě pojď!"
„Jo, musím."
„Nech toho už, chováš se jak kdyby ti byly čtyři a ne dvacet dva," usadil mě, sebral i mojí tašku a začal jí vláčet pryč. Nesnáším tě, proklel jsem ho v mysli. Nasupeně jsem za ním dupal zpátky do auta a i když jsem toho měl tolik na jazyku, tak jsem mlčel.
„Koukej se chovat jako normální a inteligentní dospělej člověk, Luku. Byl bych ti moc vděčnej," řekl mi, když jsme jeli výtahem do našeho patra. Otráveně jsem mlasknul a zamumlal: „No jo."
Hned za rohem na nás čekala skupinka lidí. Někteří byli z mého týmu a některé jsem v životě neviděl. Těch byla většina. Za trenérovými zády jsem se k nim pomalu přiblížil. Charlie si hned se všemi začal přátelsky potřásat rukou, zato já se k tomu tolik neměl. Nesnášel jsem seznamování s novými lidmi, prostě jakékoliv seznamování. A taky nečekané změny. Obojímu jsem právě teď čelil.
„Myslím, že už jsme všichni," pochvaloval si Charlie, „Luku, přestaň se za mnou schovávat a pojď taky čelit svým povinnostem." Mělo to vyznít vtipně a taky že se tomu ostatní zasmáli, ale mě tyhle hlášky urážely. Jako bych se bál nebo co. Vyznělo to tak, že mám strach z lidí. Děkuju, Charlie, jsi borec.
Naštěstí jsem se ovládl a nereagoval na jeho poznámku.
„Luke Hemmings!" slyšel jsem obdivné povzdychnutí odněkud po mé pravé ruce. Trochu překvapeně, ale i trochu vylekaně jsem hlavu nasměroval tím směrem. Došlo mi, že to nemohl říct nikdo jiný, než ten Calum. Oči mu div nevypadly z důlků, jak na mě zíral. Ne, že by mi to vadilo, ale dvakrát příjemné mi to taky nebylo. Okamžitě ke mně natáhnul ruku a začal rychle brblat: „Ehm... jsem Calum Hood a... a panebože, vy jste vážně Luke Hemmings, nemůžu uvěřit tomu že vás konečně potkávám. Já... vy jste můj idol, největší hvězda. Brečel jsem radostí, když mi řekli, že budu mít možnost s vámi hrát čtyřhru..."
Jo... a koho to zajímá?
„Dobře, to je... to mě těší," pousmál jsem se a rychle mu stiskl ruku. V duchu jsem si však říkal: ‚To je škoda, že si nemůžu říct to samý o tobě. Idol, hvězda...'
„Výborně, pojďte, ukážu vám vaše pokoje," řekl můj manažer, Daniel. Všichni se za ním poslušně jako ovečky vydali. Na poslední chvíli jsem Caluma zatahal za rukáv a poprosil ho: „Propříště mi můžeš tykat." Protože na vykání bych si nezvyknul, to vím určitě.
Rozzářil se jako sluníčko a široce se usmál.
A já v tu chvíli věděl, že mě čekají dva příšerné týdny.
