"C-cože? Vážně jsi teď řekl, že..." zakoktal se. Jeho roztřesené dlaně se spustily dolů z mých tváří a pevně mě uchopil za ruce. "Luku? Je to pravda? Neřekl jsi to jen tak do větru, neřekl že ne? Protože jestli-"
"Miluju tě," zopakoval jsem. "A chvíli... pár dní jsem si myslel a taky jsem doufal, že bys to třeba mohl cítit stejně. Možná jsem se přepočítal..." zamumlal jsem a jednou rukou jsem se mu vytrhl, abych si mohl aspoň trochu osušit obličej od slz. On mě ale zase hned chytil, ještě pevněji než předtím.
"Ale Luku, vždyť já to přece cítím stejně. Jak si vůbec můžeš myslet něco jinýho?" zašeptal. Přitáhnul si moje ruce k ústům a začal je posévat drobnými polibky. Byl dokonalý. A já se proti němu cítil jako jedna velká, obrovská troska.
"Tak proč mi to děláš, Calume?" položil jsem prostou otázku, avšak ta zůstala hodně dlouho nezodpovězená.
"Já... o nic nešlo. Nechtěl jsem, aby sis to tak moc bral."
"Moc bral? Calume posloucháš se? Jak jsem si to neměl brát? Od tý doby, co přijel, ses na mě ani nepodíval, smál ses těm jeho zkurveným poznámkám nonstop a ještě jsi ze mě před ním včera udělal totálního idiota! Navíc jsem půlku noci trnul kde jsi a jestli se ti nic nestalo. Řekni mi, jak si to nemám brát?" obořil jsem se na něj se zvýšeným hlasem. Potřeboval trošku otevřít oči, protože se mi pořád zdálo, že je měl zaslepené svou bezstarostností a naivitou.
"Dobře, dobře, omlouvám se! Omlouvám se ti za to. Chápu, jak ti muselo být a-"
"Ne, to nechápeš! Nechápeš to, Calume!" vykřikl jsem a opět jsem propukl v pláč. Ještě minulý týden by mě ani v tom nejbláznivějším snu nenapadlo, že bych teď mohl bezvládně sedět na nějakém mostu, po kterém se ženou auta jedno za druhým, a brečet kvůli klukovi, do kterého jsem se nějakou podivnou náhodou zamiloval.
Bylo to tak zvláštní. Já nikdy žádnou lásku nehledal. Měl jsem tenis a to byla taky moje jediná vášeň. Nebyl jsem tehdy jako ostatní děti nebo teenageři. Když jsem začal dospívat, nezabýval jsem se otázkami jako "Proč tu vlastně jsem?" nebo "Kde bych měl hledat svoje místo?". Zajímal mě jenom tenis, jediné po čem jsem opravdu toužil bylo zdokonalovat se, vyhrávat další a další turnaje a ukázat se světu. Láska bylo něco, na co jsem až doteď nenarazil. To až teď jsem pochopil, proč se všechny ty školačky v seriálech skládaly z každého nešťastného zamilování, hádky nebo rozchodu se svojí druhou polovičkou. Calum mě donutil odemknout vrátka v mém srdci, vniknul dovnitř a pečlivě za sebou zase zamknul. Dostal se tam, kam ještě nikdo předtím. Ale to taky znamenalo, že si bude muset poradit se všemi nástrahami, které se uvnitř skrývaly. Byl sám v neprostupné zahradě. Bylo jen na něm, jak si dokáže ochočit všechny ty popínavé rostliny, které se mu jistě připletou pod nohy.
Zatím si ale vedl nad očekávaní dobře.
"Lásko prosím, uklidni se. Klid. Chci abys mě chvilku poslouchal, jo?" přisunul se ke mně ještě blíž, že se naše obličeje se skoro dotýkaly. "Vím, že jsem udělal chybu. A taky vím, že už jí neudělám. Neměj strach. Jsem jenom, jenom... a jenom tvůj, Luku," zajel mi prsty do vlasů a donutil mě se na něj podívat. "Vždycky jsi to byl ty. Už od začátku, kdy jsem tě poprvý viděl v televizi. Pamatuju si ten den tak živě! Byl jsem byl nemocnej, ležel jsem pod třemi přikrývkami u sebe v pokoji a na televizi jsem přejížděl z kanálu na kanál. Pamatuju si, že jsem skončil na nějakým sportu, ale byla zrovna nějaká reklama. Řekl jsem si, že se na to vykašlu a půjdu spát, tak jsem to chtěl vypnout, jenže ses tam v tu chvíli objevil ty. Měl jsi delší vlasy a neměl jsi piercing. Já... já tebou byl posedlej, ale až nezdravě posedlej. V noci jsem vstával na tvoje zápasy, když jsi hrál na druhým konci světa. Nechodil jsem ven s kamarádama, protože jsem tě sledoval v televizi a nebo se na kurtu snažil, aby oni takhle jednou sledovali mě. S tebou vedle mě. Myslíš si, že teď, teď když se mi splnil sen a ten sen jsi byl ty, tě nechám zase jít? Proboha, to bych byl ten nejubožejší kluk pod sluncem. Já se tě nevzdám, Luku."
Krásně se to poslouchalo, ale co když se pravda skrývala někde úplně jinde? Od včerejšího večera jsem si nebyl jistý vůbec ničím.
Když jsem opět sklopil zrak a zavrtěl hlavou, silou mě popadl za ramena a zatřásl se mnou.
"Do háje, jak ti to mám ještě říct?" z jeho hrdla se ozval zoufalý výkřik.
"Tak mi to dokaž," zašeptal jsem. Jako bych viděl, jak se mu v hlavě rozsvítila žárovička. "Jo... jo, dokážu." V ten moment narazil svoje rty na ty moje a začal mě intenzivně líbat. Zase jsme se dostali do toho vesmíru, který byl jenom náš. Miloval jsem ho a miloval jsem naší mimorealitu.
"Místnost, potřebuju prázdnou místnost," zavrněl mi do pusy. Zamručel jsem na souhlas a začal jsem nás pomalu zvedat. Doběhli jsme k Charlieho autu, vlastně mi až teď došlo, že nás celou dobu sledoval. Ihned nás přivítal: "Tak tady je můj šťastný páreček! Sázel jsem se sám se sebou, kdo jako první začne muchlovačku. Luku, zklamal jsi mě." Obrátil jsem oči v sloup, ale zasmál jsem se. "A teď mi řekni, jak tě mám někdy brát vážně, Charlie!" postěžoval jsem si. "Jeď už!"
"Můžeme pokračovat?" zeptal se Calum s uličnickým úsměvem. Přikývnul jsem a přitáhnul jsem si ho k sobě. Líbali jsme se celou cestu až na hotel a ani když jsme zastavili, jsme nepřestali. Byli jsme v sobě tak dokonale ztraceni.
"Hoši, vystupujeme!" zakřičel Charlie a dlouze zatroubil. Calum se na mě tajemně usmál a vytáhnul mě ven z auta. Za ruku jsme spolu přešli přes půlku hotelu až na jeho pokoj. Vnořili jsme se dovnitř a já za námi zamknul dveře.
Teď už nás nikdo rušit nebude.
