Postavil jsem ho zády ke zdi a zhluboka jsem se nadechl. Calum vypadal celkem dost zmateně, ale – kupodivu – nic neříkal. Letmo jsem se usmál a začal: „Hele, mám takovej návrh. Nerad to dělám, ale situace si to nežádá jinak. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom si oba dva hleděli svýho, co ty na to?“
„Jak to myslíš?“ zamračil se.
„Úplně jednoduše. Ty se budeš starat o sebe a já taky. Nehledej v tom nic osobního, jenom jsi už od příjezdu nezavřel hubu a některé z nás by to mohlo lehce iritovat. Já vím, že jsi asi z týhle situace hodně rozrušenej a vzrušenej nebo co, já ti to neberu, jsi tady poprvý a je to pro tebe velký, ale prosím tě, buď ticho aspoň pět minut. Chci po tobě jenom pět minut,“ doufám, že jsem to řekl dost jasně. Vypadalo to, že posmutněl. Utrhnul si papírovou utěrku a začal si s ní mezi prsty hrát. Nevěděl jsem, jestli o tom přemýšlí anebo již zahájil těch pět minut. Nebo klidně deset.
„Já za to nemůžu. Když jsem nervózní tak hodně mluvím. Vlastně i když nejsem…“ ospravedlňoval se. Proboha, skoro bych zapomněl, že jsem jeho idol. Teď už mi všechno dokonale dávalo smysl.
„Jestli je to kvůli mně, tak to nemáš bejt proč nervózní. Koukni se na mě, jsem úplně normální člověk jako ty. Kdybych nebyl tam, kde jsem, tak bys o mě ani nezavadil pohledem. Nejsem nijak odlišnej od ostatních,“ domlouval jsem mu a doufal jsem, že to aspoň trochu pobral. Myslím, že mu zatím nemusím vyprávět o mém pravém já nebo o tom, že nemám kamarády. Ne, opravdu jsem nepatřil k nejmilejším lidem na okruhu a byl jsem si toho plně vědom. Kdybych s tím chtěl něco udělat, tak bych to udělal už dávno. Ale názory ostatních mě moc nezajímaly. Ani oni mě nezajímali. „Jak jsem řekl, uvolni se. Jestli chceš hrát dobrou hru, nesmíš se na kurtu zaneprázdňovat tím, že je tam s tebou nějaký úžasný Luke Hemmings,“ ušklíbl jsem se. Ani nevím, kde se ve mně taková chytrá slova vzala. Nebo proč jsem se s tím klukem ještě pořád vybavoval.
„Vždycky jsem doufal, že bych od tebe mohl dostat nějaký rady,“ opět se rozzářil. A bylo to tu znova. „Kdybych si vedl deníček, tak už bych se tě ptal, jestli nemáš tužku, abych si to mohl zapsat. Velkým, tučným písmem bych tam napsal něco jako ‚Den, kdy legendy promluvily‘ nebo… nebo možná ne, napsal bych tam jenom datum. Ale hodně velkými číslicemi, aby to bylo pěkně vidět. I když teda nechápu proč, páč by to byl tajnej deník a četl bych si ho jenom já. Teda, asi by byl tajnej. To ještě nevím, protože bych chtěl, aby o tom všichni věděli,“ chlubil se. Mluvil jsem o tenise. Jak mohl kurva obrátit téma na nějaký podělaný deníčky?!
„Calume, tak jinak. Buď sklapneš nebo jedeš domů,“ hrozil jsem mu. A nežertoval jsem.
„Ne, ne, to prosím nedělej!“ úsměv mu okamžitě z tváře zmizel a nasadil výraz ublíženého štěněte. To na mě nezkoušej, jsem odolný proti všemu… „Klidně si dvacetkrát omotám hlavu izolačkou nebo si do pusy dobrovolně strčím roubík, ale neposílej mě domů!“ žadonil. Sice jsem obrátil oči v sloup, ale pousmál jsem se. Skoro neznatelně, přísahám. Neměl jsem na jeho tvářičky náladu, a mohl se snažit sebevíc.
„Pojď radši zase zpátky, už mám hlad,“ utrousil jsem a s Calumem v těsném závěsu jsem se vrátil k našemu stolu. Všechny zraky spolusedících se na nás najednou upřely. „Co je?“ zeptal jsem se přidrzle. Až vzápětí jsem si uvědomil, že jsem možná mohl trochu snížit volume, protože se začali otáčet i ostatní hosté. Opravil jsem se: „Tedy chtěl jsem říct… stalo se něco, pánové?“ Wow, zvládal jsem i zdvořilostní fráze. Nepřestával jsem se překvapovat.
„Kde jste byli?“ vyzvídal Calumův trenér, jméno mi vypadlo.
„Na toaletě,“ pokračoval jsem ve svém projevu. Tenhle styl se k mně vůbec nehodil, chtělo se mi smát a zároveň mi ze sebe bylo na blití. No, radši zůstanu u starého Luka. „Šli jsme na záchod,“ opravil jsem se. Můj oběd na stříbrném talíři už se na mě usmíval. S chutí jsem se do něj pustil.
***
Když se Calum s týmem seznámili s novým prostředím, rozhodli jsme se vyrazit na náš první společný trénink. Nebudu lhát, hořel jsem zvědavostí, jak ten kluk hraje. Svíraly mě jisté obavy, ale ta zvědavost převládala. V koutu duše jsem tušil, že mi Charlie nevybral zas až takové nemehlo. I když jsme neměli moc na výběr, doufal jsem, že věděl, co dělá. Že kdyby to s Calumem bylo až tak špatné, nechal by ho být a radši dál zkoušel sehnat někoho lepšího. Užíval jsem si cestu autem, protože jsem měl konečně volnou chvíli. Charlie se nepočítá. Nikdy se nepočítal. Když jsem mu na rovinu řekl, aby mlčel, tak mlčel. Cítil jsem se tak zvláštně. Jako když jde prvňáček poprvé do školy. Nevěděl jsem, co mám očekávat, byl jsem možná i trochu nervózní. Modlil jsem se, aby se Calum na dvorci předvedl v trošku lepším světle, než mimo něj. Byl vážně tak strašně moc otravný.
„Zavedeš Caluma do šatny a ukážeš mu všechno, co bude potřebovat, jasný? Hlavně ho nikde neztrať, buď od tý dobroty a lásky,“ přikázal mi Charlie.
„Mohl bych?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Jestli ho najdu v nějaký chodbičce, jak se plazí po zemi a škemrá o vodu, tak tě zabiju, Lucasi,“ zavrčel. Jo? Myslím, že bys toho dřív nebo později litoval, až by ti přestaly chodit na účet prachy, pomyslel jsem si škodolibě. Hodil po mně mojí tašku s věcmi a s tím, že musí ještě něco zařídit a že se hned vrátí, odjel. Čekal jsem, až dorazí i Calum. Jako mě, ho trenér nechal samotného a sám zase jel pryč. Pomalu ke mně došel a vydechl: „Tohle je sen.“ S pootevřenou pusou zíral na stadion, známý jako Rod Laver Arena. Byl to centrální dvorec s kapacitou asi patnácti tisíc lidí. Pamatuju si, jak jsem na něm minulý rok stál. Nezapomenutelný zážitek.
„No, tak na to si musíš ještě počkat. Jdeme támhle, je to kurt číslo sedm,“ zasmál jsem se. Váhavě se vydal za mnou a mohl si oči vykoukat. Otáčel hlavou z jedné strany na druhou a šťastně se usmíval. Nechal jsem ho a nenaléhal jsem na něj, protože jsem ho chápal. A taky protože jsem si vychutnával to ticho.
Byl jsem tu poprvé, když mi bylo stejně jako jemu. A nebyl jsem o nic míň ohromený než on právě teď. Tenhle turnaj byl snem všech tenistů, kteří měli nějaký cíl. Zamiloval jsem si to tady od první chvíle.
A nerad bych, aby mi nějaký užvaněný osmnáctiletý klučík ten vztah zkazil.
