V bezpečí šaten jsem si ho stejně ale vychutnal.
"Ty jsi fakt idiot, Hemmingsi! Jedna věc, o které jsi měl držet hubu a ty to stejně nedokážeš. A přestaň na mě takhle čumět," poznamenal jsem při povšimnutí, jak spokojeně se na mě culí. "Tohle si u mě neudobříš úsměvem, to se neboj," dodal jsem, abych ho upozornil, že jeho roztažené koutky byly pouze marný pokus. Otřel jsem si zpocený obličej ručníkem a potom ho po něm hodil. Luke se hlasitě zasmál a než jsem dvakrát mrknul, měl jsem jeho ruce připnuté na svých bocích.
"Nechápu, jak jsi to mohl udělat," řekl jsem nakvašeně, ale dával jsem si pozor na to, abych to s tím naštvaným tónem nepřehnal. Upřímně, naštvaný jsem na něj ani nebyl. Během jeho řeči to tak úžasně opadlo, že jsem musel myslet spíš na to, abych se nezapomněl nadechnout, než abych si připravoval dlouhé monology o tom, jak to celé zkazil. Protože on to nezkazil. Cítil jsem se tak nějak zvláštně volnější. Jako by mi pomohl setřást z ramen strašně velkou část všech mých obav a strachu. A bylo jediné štěstí, že to udělal včas... pod celou tou tíhou se mi podlamovaly kolena a stačilo už jen malé zaškobrtnutí a všechno se na mě mohlo sesypat.
Nikdy nebudu schopný udělat dost, abych mu to oplatil.
"Prostě jsem to udělal," v očích se mu jemně zablýsklo, "a ty mi teď popravdě řekni, jestli to tolik bolelo. No?"
"Nebolelo, protože po nás ani nezačali nic házet, to máš pravdu," přiznal jsem a on se začal smát ještě víc. "Bože... já tě miluju, Calume."
"Nebolelo..." uznal jsem a opřel si svoje čelo o jeho, "ale příště mě o tom aspoň varuj. Takovýhle šok jsem snad ještě nezažil. A to že už jsem toho zažil hodně." Luke zabořil nos do mého krku a zamumlal, až to lechtalo: "Počkej, až ti bude tolik, co mě. To teprve budeš něco říkat."
Miloval jsem tyhle naše malé nevinné konverzace. S Lukem jsem nemusel mít strach, že bych řekl něco špatného nebo nevhodného. Cítil jsem se s ním tak neobyčejně přirozeně. Přirozeně, ale hlavně jedinečně. Poprvé v životě jsem měl možnost zkusit si, jaké to je být někoho jeden a jediný. Ať jsem vzpomínal jak silně jsem chtěl, nic se tomuhle pocitu nestačilo vyrovnat. Nevěděl jsem, co bude zítra, co se stane za měsíc, ale byl jsem si jistý tím, že tohle speciální místo v jeho srdci nechci nikdy ztratit. Teď, když jsem konečně poznal jaké to je být milován, jsem už nikdy nechtěl čelit samotě. Srazilo by mě to, srovnalo se zemí jako dům po hurikánu.
Po dlouhém mlčení, kdy jsme stáli v objetí, jsem zašeptal: "Odpuštěno. Teď jsem na řadě já s prosbou o odpuštění..."
"Jestli jde o ten zápas, tak bych ti neměl ani proč odpouštět. Nevyšlo to dneska, tak to vyjde příště. Takhle to prostě je. Víš ty vůbec, kolik ještě před sebou máme turnajů? Ještě tolikrát jim můžeme co dokazovat. A taky že dokážeme. Nic se neděje, miláčku. Vyhrál jsem tebe a to mi stačí. Nic pro mě není důležitější než ty," pousmál se Luke a já ho něžně políbil. Měl pravdu. I on pro mě znamenal to největší a nejcennější vítězství.
Charlie nás po speciální tiskové konferenci, kde jsme skoro nechali duši, jak na nás padaly otázky jedna za druhou, odvezl zpátky na hotel. Sbalil jsem si věci a dal jsem si záležet na tom, abych svůj pokoj dal alespoň zčásti do původního stavu. Začínal jsem pociťovat smutek a doléhala na mě úzkost. Bylo pro mě velmi těžké opustit tak významné místo. Místo, na kterém se mi změnil život ve všech směrech, které existovaly.
Zítra touhle dobou už budu pravděpodobně zpátky na svém domácím kurtu trénovat. Vrátím se zpět ke svému stereotypnímu životu, jakým jsem proplouval až doposud. Nebo ne?
