Chvilku na mě koukal. Vypadal, jako kdyby mu to vrtalo hlavou. To teda rozhodně nemuselo. Co si myslel? Že se tu snad vesele bavím s každým, že každý druhý večer oblétám večírky a já nevím co ještě? Ne, to opravdu ne. To vážně vypadám tak… společensky?
Lidi, kteří mě tu znali už déle věděli, kdo jsem. Věděli, že se u mě nemají o nic pokoušet, protože taky o nic nestojím. Charlie se mnou na tohle téma moc nemluvil, i když mi v podstatě nahrazoval otce a otec by se měl starat. Nikdy jsme se nebavili o citlivých věcech. Věděl, že nemám přátelé, ale nezačal by o tom mluvit sám od sebe, to jenom kdybych to načal já. Musím říct, že mi to takhle vyhovovalo a byl jsem mu za to vděčný.
„A-ale jestli bys chtěl, tak… mohl bych ti pomoct,“ nabídnul se.
„Ne. Ne, díky, Calume. Hlavně to neřeš, jo? Je to v pohodě,“ ujistil jsem ho. „Já to takhle chci, nepotřebuju někoho, kdo by mě rozptyloval. Víš, myslím takový to ‚ach bože, rozešel jsem se se svojí holkou, co mám dělat‘ nebo ‚můj prastrejda má rakovinu a umírá a já už jsem kvůli tomu tři noci nespal‘. Chápeš? Nejsem na nikoho vázanej. A byl bych rád, kdyby to tak i zůstalo. Dobře, budu dělat co se dá, abych tě nezavraždil, protože jsem to slíbil trenérovi. Stejně se po turnaji naše cesty zase rozejdou a bůhví, jestli se ještě někdy uvidíme. Bude to lepší tak, jak jsem řekl,“ vysvětloval jsem. Mračil se na mě, ale já už tohle téma považoval za ukončené. Nebudu to víc rozebírat. „Fajn, doufám, žes to pochopil, protože to nebudu opakovat.“
Znovu jsem uchopil příbory do rukou, zatímco on až teď začal utírat louži od rozlité vody. „Já tomu nerozumim. Mně se přece nemusíš stranit. Já ti nebudu vyprávět o rozchodu s holkou, protože žádnou nemám a prastrejdy jsem se ani nedožil. Vždyť na tom přece není nic špatnýho. Nemusíš tohle dělat,“ přemlouval mě. Měl pravdu. Ale ne, neměl! Někdy jsem byl možná až moc chladný. A co? Byl jsem prostě takový a nebudu to měnit kvůli nějakému osmnáctiletému prckovi. Jenže koukni na něj… nemyslí to s tebou špatně. Víš co? Drž už hubu? Já ho ve svým životě prostě nechci.
Zase jsem se hádal sám se sebou. Moje světlá stránka se mi snažila domluvit, že si ten kluk nezaslouží takového bezcitného idiota, jakým jsem očividně byl – přinejmenším si to o mně teď musel myslet – a ta druhá stránka si pořád mlela to svoje. Nejlepší bude odvést konverzaci někam úplně jinam anebo ji rovnou skončit.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem mu a začal jsem opět jíst. Čekal jsem, že opět začne mluvit, ale opáčil jen: „Dobrou.“
Nevěděl jsem, co si mám myslet, protože jsem měl tak trochu zamotanou hlavou. Ale ne, nebudu na to myslet, je to ztráta času. Budu si udržovat přiměřený odstup a všechno bude v pohodě. Je mi líto, Calume, že se ti tvoje hvězda tolik vyhýbá, ale pochop to. Možná by sis měl vyhlídnout někoho lepšího.
„Možná by se nám hrálo líp, kdybys… no, ty víš,“ uvažoval.
„Prosím. Nech už toho. Nechci už se o tom bavit.“
„Mělo by se o tom mluvit,“ trval si pořád na svém a ve mně se opět pomalu začínala vařit krev. Právě kvůli tomuhle bych s ním nikdy nedokázal normálně vyjít.
„Co po mně chceš? Řekni mi, co chceš! Ty… nemůžeš mě přesvědčit k tomu, abych tě měl rád! Jak to mám asi udělat? Nejde to, Hoode, říkám ti, že prostě ne. Někdy je totiž mnohem lepší mlčet,“ křičel jsem po něm. Rozhodl jsem se, že radši budu přes noc držet hladovku. Rychle jsem odnesl zbytek večeře a upaloval na pokoj.
Už dlouho jsem se necítil tak na dně. Byl jsem vyčerpaný fyzicky i psychicky. A za to všechno mohl Calum a to haló, co s ním přišlo. Byl tady jeden den a i za tuhle krátkou dobu se mu povedlo většinu věcí kompletně překopat. K horšímu, nebudeme si nic nalhávat. Nečekal jsem žádné zázraky, ale tohle… to byl konec. Jenže co bylo horší? Nemohl jsem couvnout zpátky. I když jsem mu vyhrožoval, že ho pošlu domů, tak by to Charlie nikdy nedovolil. Řekl by, že se kvůli mojí vybíravosti a mlsnosti nezblázní a že změna plánu nepřipadá v úvahu. Jo, čistě jsem to slyšel.
Byla tu ještě možnost, že bych se odhlásil z turnaje, ale to bych neudělal, ani kdyby mi drželi zbraň u hlavy. Musel jsem vydržet. Musel jsem přetrvat.
Čas rychle ubíhal a já při potichu zapnuté televizi stále přemýšlel. Obvykle bych v tuhle hodinu už spal. Zdálo se, že Melbourne začal ožívat až teď. Zdálky jsem slyšel nějakou pouťovou muziku, smích a hlasité rozhovory, jež vedli nějací lidé přímo na ulici pod naším hotelem. Neměl jsem ještě ani zatažené žaluzie, takže dovnitř pronikalo světlo venkovních lamp a reklam.
Možná bych se měl cítit jako vítěz, protože jsem Calumovi konečně objasnil situaci, ale tak to ve skutečnosti vůbec nebylo. Myslel jsem na moje slova pořád dokola. Došel jsem k tomu, že jsem to přehnal. Ale přesto jsem několik věcí myslel vážně! Měl bych se mu omluvit? To by byl trapas. Jenže když to nechám takhle, tak se nevyspím. No, to pro jednou přežiju.
Ne, nepřežiju.
Samovolně jsem se zvedl z rozestlané postele a pro jistotu jsem se zkontroloval v zrcadle. Nemohl jsem si dovolit vypadat špatně. Měl už jsem sice viditelné kruhy pod očima, ale tím nic neudělám. Opatrně jsem se vkradl na chodbu a sešel do druhého patra. Všude už byl klid a společnost mi dělaly pouze chabě světélkující lampičky, umístěné na malých stolcích. Opřel jsem se o Calumovo futra a vyčkával na ten správný okamžik. Ještě jednou a naposledy jsem si to musel promyslet.
Nesnáším toho kluka, už jenom proto, že mě jednu chvíli nutí ho nesnášet hned potom mě nutí litovat toho, že ho nesnáším. Vtipné je, že o tom ani neví. Ale jedno je jisté – měl v sobě něco. A to mi nedalo spát.
Povzdychnul jsem si a potichu zaklepal na dveře. Doufal jsem, že ještě nespí. Nervózně jsem poklepával nohou a kousal se do rtu a čekal na odezvu. A dočkal jsem se jí. S tichým vrznutím se mi dveře před nosem otevřely na malou škvírku. V pokoji byla tma, ale jasně jsem viděl Calumovo třpytící se oči.
„Můžu dál?“ zamumlal jsem.
„Proč? Já myslel, že se mnou nechceš mluvit,“ namítnul.
„Jo, to jsem si myslel taky…“
