Luke
Z toho, že mě včera políbil, bych nedělal velké drama. Lidé jsou schopni různých věcí, když jsou opilí. Dobře, řekněme, že si neuvědomoval, co dělá.
Ale když se to teď pokusil udělat zvovu za střízliva, opakuji za střízliva, to už jsem byl trochu v koncích. Tušil jsem, že něco plánuje už když se začal naklánět, ale když naše rty doopravdy spojil, tak jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Měl jsem několik důvodů.
Za 1. zpanikařil jsem, protože to bylo poprvé, co mě někdo doopravdy políbil a nebyla to Charlieho manželka. Nikdy předtím jsem se s nikým nelíbal. Za 2. byl jsem totálně, ale úplně totálně vykolejený. Za 3. chvěl jsem se pod teplem jeho rtů a to nebylo vůbec dobré. Celá tahle podělaná situace byla tak absurdní! Vůbec se to nemělo stát.
To děcko mě tolik ovládalo!
Proto jsem se rozhodl odstoupit od jeho strategie i od jeho těla. Mohl si myslet cokoliv, když jsem vydržel tak dlouho. Jeho tvář během několika vteřin vystřídala snad na dvacet různých výrazů a emocí. Nejdřív se tvářil vylekaně, potom rozpačitě, šťastně i smutně.
"Už to nikdy nedělej," hlesl jsem a nechal ho samotného v potemnělé chodbě. Nesnažil se mě zastavit a vysvětlit nebo omluvit, nic. Musel si být vědom toho, že ať udělá cokoliv, nevrátí to zpátky.
Calum byl živým důkazem toho, proč jsem byl takový jako jsem byl. Jediné co udělal bylo, že zneužil mojí dobré vůle a hezkého chování. Říkal jsem si, že s ním možná přeci jen můžu být za dobře, ale právě mě usvědčil v tom, že nemůžu. Nakonec jsem se včera dokopal k tomu, abych na něj nebyl tak zlý. Ten večer nebyl tak hrozný, abych pravdu řekl. Bylo to s ním docela fajn. A on pak udělá takovouhle pitomost a všechno tím zkazí.
Nebo nezkazil, ne tak úplně. Nenáviděl jsem tu část svého svědomí, která mi našeptávala, abych se tam vrátil a pokračoval v tom, v čem on začal. Ta druhá mě samozřejmě nabádala k okamžitému útěku někam hodně daleko. Přiklonil jsem se ke kompromisu a zůstal jsem stát na místě s hlavou opřenou o jeho dveře. Potřeboval jsem si definitivně ujasnit, co chci a potřebuju.
Co jsem vlastně myslel tím 'Už to nikdy nedělej'? Jak jsi vůbec mohl z úst vypustit něco tak...? Přiznej si to! Líbilo se mi to. Jenže nevím, jestli kvůli tomu, že to bylo s ním anebo že jsem něco takového zažil poprvé.
Do háje, chybělo mi to staré já. Připadal jsem si jako patnáctka se zlomeným srdcem.
***
Po celý zbytek dne - ač to bylo těžké - jsem se na Caluma ani nepodíval. Nedokázal jsem to. I on zmlknul. Promluvil na mě už jenom jednou a to když si potřeboval půjčit ručník. Obvykle bych mu za to žehnal, jenže dneska jsem si se vzrůstajícím zděšením uvědomoval, jak mi to ticho vadí. Napětí mezi námi by se dalo krájet nožem. Vždy takové trapné ticho. Pokaždé jsem chtěl něco říct, ale uvízlo to v krku. Situace pro zítřek a celkově celý turnaj se nevyvíjela vůbec dobře.
"Hele? Co jsi mu udělal?" zeptal se Charlie cestou do hotelu.
"Komu?" dělal jsem překvapeného.
"Komu asi? Calumovi." Suše jsem se zasmál. "Nic, co bych mu měl dělat? Všechno... v pohodě." Ve skutečnosti mě dost zneklidňovalo, že to něco vycítil i Charlie.
"V klidu, jenom se ptám. Připadal mi takovej trochu duchem mimo. No, to ty taky, ale u tebe jsem zvyklej na všechny výkyvy nálad," vysvětloval. "No nic, dáš jídlo a jdeš spát, je ti to jasný? Žádný ponocování. A flámování. Chudák kluk, vypadal hrozně," dodal. Hele, zas tak hrozný to nebylo. Mohl dopadnout hůř, bránil jsem Caluma v duchu.
"Jo jo, neboj, vím, co mám dělat," ujistil jsem ho. Pochybovačně se na mě podíval, ale nic neřekl. Pro změnu pustil rádio, aby mě mohl opruzovat jeho ležérním broukáním a pohvizdováním.
Díky, Charlie. Jako by dnešní den nebyl už dost na hovno.
Když jsem se konečně dostal do jídelny na vytouženou večeři, zjistil jsem, že si jí stejně moc neužiju. Ještě jsem ani nestačil nasát vůni všech těch dobrot a už mě do očí praštila dost nepříjemná scéna. Calum se krčil u jednoho ze stolů s nějakou nanynkou nad ním. Držela si ruce v bok a rty měla rozzlobeně našpulené. Netušil jsem, co se děje, dokud jsem nedošel blíž. Na její blůze se rýsovala nádherná skvrna od Calumovo večeře.
"Co se tady děje?" zeptal jsem se zvědavě. Bez váhání vřískla: "Tenhle ňouma do mě vrazil a zničil mi oblečení!"
Bože, kolik barbín v Melbourne ještě potkám?
"Já jsem ale vážně nechtěl," ozval se Calum zezdola. Chudák, určitě za to nemohl. Přinejmenším na to vypadal dost nevinně.
"Měl jsi koukat okolo!"
"Slečno, uklidněte se. Tenhle kus hadru se dá vyprat, znáte to? Znáte praní?" utahoval jsem si z ní. Celé mi to připadalo tak směšné! Konečně jsem se dokázal trochu uvolnit.
"Co-co si to dovolujete? Víte vy, kdo jsem? Já jsem sestra Lisy Chap-"
"Sestra? Tak to tu nemáte co dělat. Tohle není rodinný hotel, pokud jste to nevěděla. Teď nás omluvte," řekl jsem ostře a sklonil se ke Calumovi. "Nech to a pojď se mnou," zašeptal jsem. Nevěděl jsem kam. Prostě kamokoliv, hlavně pryč. Vsadím se, že jsem nebyl o moc víc zmatenější než Calum. Šlo to tak samo. Jediné, co jsem potřeboval, byla chvilka s ním.
"C-co se děje, Luku? Já myslel, že se mnou nemluvíš... Popravdě se ti nedivím, protože já se sebou dneska taky moc nemluvil. Jenom takový ty základní věci jako třeba 'nezapomeň si všechno sbalit' a stejně jsem zapomněl ručník. Jo a taky tak víc jak polovina z toho byly nadávky. A potom ještě různý věci, který... který asi nepotřebuješ slyšet a tak... Vidíš? Už zase plácám. To je jedno, zapomeň na to, ještě řeknu něco, co nechci. Měl bych zase jít, mám na zemi polívku," vychrlil ze sebe hned po tom, co jsem ho vtáhnul do nějakého tmavého kumbálu. Smrdělo to tu savem a přípravkem na záchody. Byla to určitě místnost pro uklízečky.
Zpod dveří sem pronikal jen malý proužek světla, ale zanedlouho jsem se ve tmě rozkoukal. Tedy, nedokázal jsem rozeznat víc než jeho silietu a obrysy obličeje. Ale nevadilo mi to ani v nejmenším. Slyšel jsem jeho dech a to mi stačilo.
"Calume, chtěl jsem si jenom něco malýho vyjasnit. Doufám, že mě pořádně posloucháš. Známe se dva dny-"
"Jo, já vím, nemusíš mi vysvětlovat, že se to takhle nesmí," skočil mi do řeči.
"Nepřerušuj mě! Nech mě jenom... dokončit tu myšlenku. Známe se dva dny. Já o tobě nic nevím a ty o mě taky nic nevíš. Ne, nic neříkej! Nevíš, protože snad... budeš věřit tomu, co napíše bulvár? Dobře, tohle bych nechal. To není tvoje chyba, že sis dělal nějaký falešný představy. Víš, chtěl jsem spíš říct to, že jestli to zejtra bude vypadat jako dneska, tak se rozloučíme. Teda to jsem taky úplně nechtěl," začal jsem se zadrhávat. V klidu, Luku! Nic se neděje! "No, takže, spíš jsem se chtěl zeptat. Tobě to takhle nevadí? Myslím to, jak se půlku dne bavíme, pak se půlku dne neznáme..."
"Vadí," pípnul.
"No, přemýšlel jsem a došel jsem k závěru, ktetej by možná vyhovoval nám oběma," řekl jsem nervózně. Cítil jsem, že to přichází. Každou vteřinou.
Bylo zbytečné čekat na odpověď. Udělal jsem rychlý pohyb dopředu, přitáhnul si ho k sobě za lem trička a vrazil mu jazyk do pusy.
A teď buď všechno nebo nic.
