"Jestli se přede mnou jenom jednou ohneš, budeš chodit bez trička nebo se budeš tvářit víc sexy než ti to dovolím, přísahám, že končím se svým slibem o hodným klukovi a natrhnu ti tu tvojí prdelku," varoval jsem ho, když nás Charlie asi po hodině a půl konečně pustil. Calum se začal smát. "No nesměj se, myslel jsem to doslova."
"Ty ses nám nějak rozpovídal," škádlil mě a polechtal mě pod bradou. Odehnal jsem ho od sebe a zašklebil jsem se. "Neprovokuj. Víš moc dobře, že teď si se mnou nemáš zahrávat. Jsem plný vzteku, smutku, zklamání, strachu, nedočkavosti, vlastně všech negativních emocí, který znáš, jo a taky ještě jedné věci, která sídlí přímo tady," ukázal jsem si na rozkrok, "takže já být tebou, tak si dávám sakra pozor, co dělám a co říkám."
Calum se pořád smál. Vzal mě kolem ramen a vlepil mi pusu na tvář. "No tak na to tolik nemysli. Jsou i lepší věci na světě," uklidňoval mě. Zastavili jsme se před mým pokojem. Zvědavě jsem si založil ruce na prsou a koukal na něj. "Například?" zvedl jsem obočí.
"Například něco jako romantická procházka po Melbourne v záři pozdního odpoledního slunce s malým překvapením. Co ty na to?" usmál se.
"Romantická, když tě ani nebudu moct vzít za ruku," ušklíbl jsem se, "ale to překvapení se mi líbí." Calum se stále jen usmíval a nakonec řekl: "Tak platí. Za deset minut dole." Potom zmizel ve výtahu. Dneska se u něj střídaly nálady jedna za druhou. Momentálně si hrál na tajemného.
Šest z těch deseti přidělených minut jsem se rozmýšlel, co si oblíknu. Chtěl jsem pro Caluma vypadat dobře. Možná v tom bylo i malinko té rivality, protože jsem chtěl vypadat líp než on a on vždycky vypadal báječně. Bylo to zkrátka těžké. No nakonec jsem zvolil tričko s černobílými proužky a džíny s dírami na kolenou. Rozhodoval bych se ještě déle, ale času mi už zbývalo opravdu minimum. Ještě jsem si ve dvaceti vteřinách upravil účes, navoněl jsem se a - možná i trošku nervózní - opustil jsem pokoj. Seběhl jsem schody , kde jsem také mimochodem narazil na svého fyzioterapeuta, který mě okřikl, abych nebyl tak zbrklý. Jeho poznámku jsem ale jakoby v tom spěchu přeslechl a spěchal dál za svým klukem.
Za vstupními dveřmi jsem mu vlítl přímo do náruče. Zabořil jsem obličej do jeho krku a nasával jeho sladkou vůni. Potom jsem jedním okem sledoval lidi okolo. Procházeli kolem nás jako bychom ani neexistovali. Ani o nás nezavadili pohledem. Pak bych teda neviděl vůbec žádný problém v tom, kdybych přesně tady na tom místečku na krku Caluma malinko kousl. Nejdřív jsem z jeho úst slyšel tiché chichotání, když jsem ale začal kůži mírně nasávat, začal se nepohodlně kroutit a na krok se ode mě vzdálil. "Nechci tam mít cucáka," vymlouval se.
"Ale já chci, abys ho tam měl," odporoval jsem mu. Jeho malinký úsměv se nedal popřít. Nejradši bych ho teď na místě vyfotil a tou fotkou bych si vytapetoval všechny zdi svého domu, potiskl bych si jí všechny svoje trička a ještě bych si jich dal deset malých do peněženky. Přesně tak úžasný byl.
"Jindy, dobře? Teď už pojď. Za čtvrt hodiny nám to jede," prohlásil a začal mě tahat do davů. Nechápavě jsem opáčil: "Co nám má jet?"
"Autobus přece. Tys mě před týdnem vzal na Roda Lavera, takže dneska tě beru já. A neptej se, je to překvapení a já ti to neřeknu." Napínal mě jako kšandy. Nelíbilo se mi, jak se samolibě pohyboval, zatímco já prahnul touhou vědět, co za překvapení mi chystá. Spokojeně se vedle mě usmíval.
"Ale broučku, já-"
"Nechci nic slyšet! Buď hodný a nežadoň. Panebože, vidíš tamhletu sochu?! Doma mám obrovskej, fakt obrovskej plakát Björna Borga, přesně jak stojí támhle u tý sochy! Znáš tu fotku? To je jedna z jeho nejslavnějších. Táta mi kdysi vyprávěl, že když se Borg u tý sochy fotil, tak že byla v Austrálii zrovna taková zima, že se musel vyfotit v bundě. No a taky že-" Teď jsem naopak přerušil já jeho: "Já měl radši Agassiho."
