Luke
Musel jsem si na chvíli sednout. A přísahám, že kdybych mohl, dal bych si panáka. Dvojitého.
V hlavě jsem měl spíš mlhu, než abych si všechno přesně vybavoval. Calum. Sprcha. Sex. Panebože, mám podezření, že jsem právě okusil kousek nebe. Něco, čemu se nic na světě nevyrovná. Konečně jsem ho dostal. Konečně jsem ho měl. Vím, proč jsem to chtěl udělat už dávno. A taky vím, že při další příležitosti, která se naskytne, to udělám znova.
A tenis byl najednou ten tam. Nemohl jsem uvěřit sám sobě. Ještě nikdy jsem se nechoval tak nezodpovědně. Calum přece nebyl ten důvod, proč jsem tady byl. Ale pomalu se začínal stávat tím jediným důvodem, proč jsem tady být chtěl.
Za nějakou dobu přišel jen v ručníku omotaném kolem pasu. Vzhlédl jsem a sakra, nemohl jsem si pomoct, skoro jsem si vykoukal oči. Mohl bych ho v tom ručníku - který zakrýval víc věcí, než by se mi líbilo - sledovat hodiny. A samozřejmě ne jenom sledovat. Každý jednotlivý sval a každý centimetr jeho kůže na mě řval, ať se ho dotknu.
No a tak jsem šel.
"Nepřibližuj se, skoro kvůli tobě nemůžu chodit, ty..." postěžoval si. Chytnul jsem jeho obličej do dlaní, něžně jsem ho políbil a tím ho přerušil. "Omlouvám se. Příště jsi na řadě ty, dobře?" snažil jsem si ho udobřit a už jenom z té myšlenky jsem cítil, jak mi pod ručníkem opět začíná být těsno. Nechal jsem se tím unést. Z něžných a jemných polibků jsem pomaličku přešel do dlouhých a vášnivých. Naše jazyky spolu tančily svůj vlastní tanec a já se ocital v sedmém nebi. Tohle bych mohl dělat věčně.
Naše obnažené hrudníky se o sebe neustále otíraly a moje ruce byly ztracené někde hluboko v jeho uhlově černých vlasech. Z vůně jeho sprchového gelu jsem se vznášel na růžových obláčcích. Občas jsme si dali krátkou pauzu, abychom mohli popadnout dech a právě při jedné z nich jsem se jazykem přes jeho lícní kost dostal až k uchu, kde jsem se šeptem zeptal: "Druhý kolo?"
Už takhle se pod náporem mého dechu chvěl a to jsem mu v podstatě nic nedělal. To když jsem si začal hrát s jeho ušním lalůčkem, začal navíc tiše vzdychat a zarývat nehty hlouběji do mých zad. Momentálně jsem nad ním měl absolutní kontrolu a to se mi líbilo. Pomalu jsem sjel až k lemu jeho ručníku a prsty se dostal až pod něj. Nebránil se. Chtěl to znovu, stejně jako já. A jsem si jistý, že by nám v tom oběma i vyhověl, jenže ve vteřině, kdy se na dveře ozvalo naléhavé klepání, se naše plány propadly do hluboké propasti.
"Jestli je to Charlie, tak přísahám, že ho zabiju," zavrčel jsem a šel odemknout dveře. Calum se mezitím odebral ke svojí skříňce a v malém zrcátku se začal upravovat. Byl tak nádherný. Mokré vlasy mu lítaly všude okolo hlavy a bylo roztomilé, jak si je snažil zkrotit. Mírně se mračil a díky tomu se mu na čele vytvářela vráska. Rty měl napuchlé a vypadaly ještě plnější než obvykle. Ručník už měl trochu povolený, takže mu sjel do půlky zadku, nevypadalo to ale, že by mu to nějak vadilo. Ještě předtím, než jsem ale dovolil světu, aby mohl vstoupit do téhle šatny, jsem ke Calumovi přiběhl a dal mu rychlou pusu. Usmál se a jeho oči mi řekly jen jediné. To co už jsem věděl. Viděl jsem to v nich. Nemusel se slovem ani zmínit a já to poznal z jeho očí.
Ten kluk na mě koukal takovým způsobem, jako bych byl jeho všechno. Jako bych byl celý jeho svět.
Vrátil jsem se ke dveřím, kde klepání neustále sílilo. Odemknul jsem je a dovnitř vpadnul Charlie. Přesně jak jsem si myslel.
"Můžete mi vysvětlit, proč jste tady zamčený?" obořil se sice na 'nás', ale jeho pohled propichoval jenom mě. Byl jsem sice ještě pořád trochu nakvašený, ale udržel jsem to pod pokličkou.
"Asi síla zvyku nebo co," odpověděl jsem lhostejně. Charlie ještě víc zrudnul.
"Já ti dám sílu zvyku, ty blbče! Čekám na vás jak idiot už nejmíň hodinu a když náhodou jenom třikrát klepu, tak se nikdo neuráčí otevřít. Pak jako ještě větší idiot chodím kontrolovat tabulky, jestli je tohle vaše šatna a jestli náhodou nejsem v jiný budově."
Stačilo málo a skoro jsem se rozesmál na celé kolo.
"To je mi vážně líto, že sis připadal tak... tak idiotsky. Už se to nestane," ujistil jsem ho.
"No to máš pravdu, nestane. Až vám zařídím separovaný šatny, tak uvidíme, kdo na koho bude čekat," řekl zákeřně. Těžce jsem polkl a začal jsem vrtět hlavou a on na oplátku začal přikyvovat. "Takže abych to shrnul, buď budete do pěti minut venku nebo se vraťte na hotel jak chcete." A po těchto slovech odešel.
Zašklebil jsem se na dveře a prohodil jsem: "Něco jako pochvala by nebylo?"
"Zlobí se hodně?" zeptal se zklamaně Calum. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, to on jenom tak dělá. Až přijdeme, bude v pohodě."
***
Kámen úrazu přišel, když Charlie viděl Caluma, jak se pracně belhá k jídelnímu stolu. Celkem jsem litoval, že jsem k němu napoprvé byl tak hrubý.
"Co se děje? Chytnul tě sval? Bože,to nám scházelo," strachoval se Charlie.
"Ale ne, to ne. Jen mě asi bolí nohy víc než obvykle. To bude au... to bude v pohodě. Nedělejte si starosti, pane trenére, tyhle stavy jsem měl už mockrát, když jsem hrál dlouhý zápas. Opravdu, věřte mi." Věřil bych mu i já kdybych nevěděl, že jsme to ještě před několika desítkami minut dělali ve sprše.
"Kurva," zaklel, když dosedl na židli. Charlie opět zpozorněl. Calumovi jsem poslal soucitný pohled a ten Charlie zachytil. Calum už nadále seděl bez hnutí a rovně jako prkno.
"Hoši, mám dojem, že si potřebujeme promluvit. Po obědě se milerádi stavíte v mém apartmá, že?"
Bylo nad slunce jasné, že mu to došlo.
