Po pětiminutové líbačce s Calumem jsem odcházel maximálně zmatený. Sice spokojený, ale zmatený. Myslím, že mi ještě pořádně nedocházelo, co jsem to právě udělal. Možná to vysvětlovalo to, že mi všechny pohledné dívky byly vždycky volné.
To jsem gay?
Já a gay? Proboha. Co víc si můžu přát? Vždycky mě nazývali 'lamačem dívčích srdcí', jak ironické. Ale možná bylo prostě jenom příliš brzo vyvozovat závěry.
Už od začátku na mě Calum působil jinak než ostatní. On totiž je trochu jiný. To se mi na něm líbí. Jinak si nedokážu rozumně vysvětlit, proč jsem to udělal. Cítil jsem potřebu to udělat. Nevydržel jsem koukat na jeho dokonalé tělo a přitom se ho nedotknout. Uhozené, že? Znám ho několik hodin. A půlku z těch několika hodin jsem na něj byl naštvaný a přemýšlel o tom, jak ho nenávidím. Tak opravdu nevím, co se děje.
A radši jsem to ani vědět nechtěl.
Po zkoušce jeho rtů jsem už neměl chuť na nic jiného, a proto jsem zalezl do svého apartmá. V koutu svojí mysli jsem doufal, že Calum ještě přijde. I přestože jsem se přemlouval, že je mi to vlastně úplně jedno. Musel jsem se zabavit, tak jsem začal studovat soupisku turnaje. První kolo by nemělo být těžké. Máme proti nám nějaký nenasazený pár, takže počítám, že bychom měli prolézt. Nedokážu si představit, co by bylo, kdybychom zítra skončili. Já bych se vrátil trénovat do Brooklynu a Calum do Sydney. To nepříchází v úvahu. Nikdy.
Střídavě jsem se prohraboval papíry a koukal do notebooku a přitom čekal na to jemné zaťukání... které nakonec přišlo. Pozval jsem ho dál a snažil jsem se přitom znít vyrovnaně a klidně. Rychle jsem posbíral papíry roztahané po celé posteli a udělal mu místo. Seděl a koukal na mě takovým způsobem, jako bych mu právě zachránil život.
"Stalo se něco?" usmál jsem se mírně v rozpacích. To se mi snad ještě nikdy nestalo, abych se červenal. No, neměl bych se divit. S Calumem bylo všechno nové. Měl bych si začít zvykat.
"Štípni mě a řekni mi, že se mi tohle celý jenom nezdá. Prosím." Natáhl jsem se pro jeho ruku, ale samozřejmě, že jsem ho neštípnul. Místo toho jsem na jejím hřbetu začal dělat malé krouživé pohyby palcem. "Nezdá," ujistil jsem ho. Kdyby si ještě ani teď nebyl jistý, tak jsem ho pro jistotu políbil. Přineslo to s sebou i značné potíže, protože bylo skoro nemožné přestat. Celým mým tělem projížděl mráz, jak úžasné to bylo. Pomalu mě položil na záda a uvelebil se nade mnou. Sklonil se a začal opečovávat kůži na mém krku. Zanechával za sebou mokré cestičky. Tiše jsem sténal pod náporem jeho jazyka a rtů. Mezitím jsem mu rukou bloudil pod tričkem a poznával každičký centimetr jeho perfektně vypracované postavy. Po tom jsem toužil nejvíc. Chtěl jsem jeho tělo. Postupně jsem cítil, jak mi v kraťasech začíná být těsno. Do háje! Zašlo to dál, než bych čekal...
Ale hlasité zabouchání na pokojové dveře mě ujistilo, že už to dál ani nezajde. Rychlostí blesku jsme se každý ocitli na jiném konci postele. Prohrábnul jsem si vlasy a zakřičel: "Dále!"
Jak jsem tušil, byl to jenom trenér. Může mít radost z toho, že nám právě zkazil večer.
"Ach, ty jsi tady taky," usmál se spokojeně a přišel blíž ke Calumovi. Položil mu ruku na rameno a zeptal se: "Jak se cítíš?" Calum bez váhání odpověděl: "Nikdy mi nebylo líp, vážně. Nemůžu se dočkat, až budeme hrát. Hrozně se těším. A co vy? Jste nervózní?" zeptal se zdvořile.
"Já?" zasmál se Charlie. "Já jsem nervózní vždycky, chlapče. Každej jeho zápas mám nehty okousaný do krve," svěřil se.
"Víte co? Znám jeden způsob, jak..." právě tehdy jsem je přestal poslouchat. Jejich hlasy k mně doléhaly z dálky a zamlženě, jako bych byl za sklem. Sledoval jsem pouze pohyby Calumových rtů, každé jejich olíznutí pro mě bylo signálem, abych se s nimi okamžitě spojil. Nedokázal jsem od jeho tváře odtrhnout pohled. Jenom Charlie tu pořád zacláněl jakékoli akci, kterou bych si přál udělat.
...když mi bylo třináct. Sice jsem měl delší pauzu, ale ten kotník se uzdravil. Vidíte? Mám tu ještě jizvu." Konečně jsem se vzpamatoval. "Ukaž, kde?" vložil jsem se do jejich rozhovoru. "Tady, vidíš jí?" ukázal na dlouhou jizvu, která se vinula přes celý jeho kotník. Využil jsem situace a příležitosti se ho aspoň nějak dotknout, a prstem jsem přejel po celé její délce a okolí. Byla obrovská.
"No, myslím, že už je čas, zítra vstáváme brzo, Luku. Nebudu vás rušit," Calum vzápětí vstal a i přes moje protesty zmizel za dveřmi. Tak to si s ním ráno vyřídím!
"Měl by sis z něho vzít příklad," řekl důležitě Charlie po jeho odchodu.
"No jo," zamumlal jsem skoro nesrozumitelně.
"Tak, teď do sprchy a do pyžama a spát," nařídil mi. Obrátil jsem oči v sloup. "Kolik mi je, Charlie?"
"O tom právě někdy pochybuju. Bez řečí. Za půl hodiny budeš ležet a spát, je ti to jasný? Zejtra máte oba velkej den, tak musíte bejt fit. To je podmínka. Jinak nepočítej s žádnýma dobrýma výsledkama. Dobrou noc," rozloučil se a taky odešel. Tohle jsem od něj slyšel už nespočetněkrát. Říkal mi to totiž před každým turnajem i před každým zápasem. Každý den byl můj velký den, teda aspoň podle něj.
Stejně jsem ho nakonec poslechl a šel si lehnout. V hlavě jsem se pořád dokola vracel k tomu, co se na téhle matraci událo před slabou hodinkou. Usmíval jsem se do polštáře jako debílek a nemohl se dočkat zítřka.
Nový den, nové možnosti, nové příležitosti.
S myšlenkou na toho úžasného Caluma a s pocitem štěstí jsem taky usnul.
