Po návratu na hotel mi trenér věnoval přesně jedenáct minut krásného odpočinku. Oh, jak štědré! Byl už jsem tak vyčerpaný, že když mi řekl, že mám ještě půl hodiny posilovnu, myslel jsem, že si ze mě jen utahuje. Až když mi začal sám připravovat věci, došlo mi, že jsem se přepočítal.
„Charlieee, já chci ledovou koupel,“ zakňoural jsem.
„Vztyk! A žádný řeči, led budeš mít po posilce,“ začal do mě šťouchat.
„Ty mě chceš úplně oddělat,“ stěžoval jsem si. Byl jsem zvyklý na posilovnu. Ale rozhodně ne hned po tříhodinovém tréninku. Budu se opakovat, ale australské klima mi na svěžesti moc nepřidávalo, z horka mě začala pobolívat hlava. Jestli budu muset strávit těch následujících třicet minut s Calumem, můžu si být celkem jistý, že budu odcházet ne s mírnou bolestí, ale s příšernou migrénou. V duchu jsem si popřál hodně štěstí.
Posilovna byla naštěstí zřízena v budově hotelu, takže jsme nemuseli podnikat žádné dlouhé cesty. Zničeně jsem pochodoval za trenérem a psychicky se připravoval. Zatím se letošní Australian Open nejevilo moc jako sen, spíš jako boj o přežití.
„Ty vole,“ zaklel jsem tiše jakmile jsem spatřil Caluma, jak vesele seděl u jednoho ze strojů. Rozmlouval se svým trenérem, ale když nás spatřil, okamžitě obrátil téma: „Tak co? Není to tady úžasný? Koukejte na to! Všechny tyhle věcičky… pojď už, Luku, chci to všechno vyzkoušet!“ radoval se. Mám utéct hned nebo to vydržím ještě pět minut?
„Jo, super,“ zamumlal jsem, „tak začni sám, nevím, proč na mě čekáš.“ Uculil se a pokrčil rameny. Potom se začal protahovat a připravovat se. Zmínil jsem, že opět bez trička? Zase jsem byl nucený mít na očích tu – až moc – perfektní postavu. Ale neodvážil jsem se říct ani slovo. Jenom jsem se soustředil na svoje cvičení a občas mi ujel zrak jeho směrem. Nechtěl jsem si to přiznat, ale jeho tělo působilo na moje oči jako magnet.
Třicet minut v kuse nezavřel pusu. Nerozuměl jsem tomu. Když jsme dělali něco náročnějšího, jak mohl mít sílu na to mluvit nebo se dokonce smát? Já jsem byl po dnešku rád, že jsem vůbec zvládl všechno, co mi Charlie naložil. Bez mluvení, samozřejmě. Calumovi bylo úplně jedno, že mu neodpovídám na devadesát procent jeho otázek, a dál pokračoval ve svém monologu. Bylo to šílené.
„Calume… můžeš už… přestat… mluvit?“ požádal jsem ho zrovna když jsem posiloval na nohy. Jenom se zasmál: „Jo, promiň. Moc se neovládám. Hele, kolik tohohle děláš? Já jenom abych věděl, jak dlouho ti to ještě bude trvat. Já většinou dělám dvakrát třicet a dávám si tam padesát kilo. Ukaž… jé, ty máš šedesát! Tak víš co? Nech mi tam těch šedesát, to bude fajn. Kolik ti toho ještě chybí?“
Nevím, jestli to dělal schválně, ale dobře. Mám taky jenom jedny nervy.
„Necháš už mě na pokoji, když ti to tady uvolním? Udělej si toho kolik chceš, já odcházím,“ řekl jsem ostře. Popadl jsem ručník a pití a vytratil se na chodbu. To báječné ticho!
Našel jsem Sebastiana, svého fyzioterapeuta, a oznámil mu, že mi má připravit ledovou koupel. To bylo jediné, na co jsem se celý den těšil. Spokojeně jsem se naložil do vany z půlky naplněné ledem. Tyto koupele byly přímo určené k uvolnění svalstva. Studilo to, ale bylo to hrozně příjemné. Cítil jsem, jak se mi postupně ulevilo. Jak jsem se celý uvolnil. Začaly se mi zavírat oči právě tehdy, když mi Sebastian oznámil, že už mám vylézt. Prý nebylo moc dobré v tom být dlouho, maximálně pár minut.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje, hodil jsem na sebe nějaké slušnější oblečení a vydal se do jídelny na večeři. Bylo to tu plné a já měl potíže najít volný stůl. Nenašel jsem ho, ale zahlídl jsem Caluma. Nedal se moc dobře přehlídnout, byl vysoký – řekl bych, že stejně jako já - a jeho uhlově černé vlasy byly tmavší než vlasy kohokoli jiného. Navíc jsem jeho pronikavý hlas už na dálku dost dobře slyšel. Byl nakloněný k sousednímu stolu a s někým se bavil.
Neochotně jsem došel k jeho stolu a upustil tác. Dělal jsem to čistě kvůli tomu, že tu nikde nezbyl volný stůl. To bych si sednul přinejmenším na konec druhé místnosti.
„Tak tady jsi! Už jsem se začínal bát, že se dneska neukážeš,“ široce se na mě usmál, hned po tom, co jsem dosedl na židli. Nechal sousední stůl stolem a otočil se plně mým směrem. To je dobrý, to jsi nemusel. „Ty si nedáš salát? Rajčata jsou zdravý, obsahujou strašně moc vitamínu C, beta karotenu vlákninu. Tuky žádný. trenér říkal, že-“
„Budeš mě zase poučovat o tom, co si mám dát nebo mě necháš se v klidu najíst?!“ vyjel jsem na něj. Provinile sklopil zrak.
„Promiň… jenom jsem chtěl, abys to ochutnal,“ pípnul.
„Jo, já to ale nechci.“
„Aspoň kousek…“
„Kurva, Calume!“ bouchnul jsem pěstí do stolu, až se mu rozlilo pití a až se na nás otočilo několik lidí. „Můžeš se chovat jako normální dospělej člověk a ne jako desetiletý děcko? Můžu se na tebe taky hezky vykašlat. Varoval jsem tě dneska už několikrát a mám tě dost. Nevím, jak jinak ti to mám ještě říct, ale jestli se snažíš se mnou navázat nějakej kamarádskej kontakt, tak sorry, já ne. Nestojím o tohle podělaný divadlo. Rozuměl jsi tomu?“
Ulevilo se mi, když jsem tyhle slova dostal ven. Tlačilo mě to uvnitř půlku dne. Vypadalo to, že se ho to dotklo. Vidličkou bloudil v talíři a rukou si podpíral tvář. Vypadal docela zranitelně. No a co! Co je ti po něm? – okřiklo mě vzápětí mé podvědomí.
„Nesnaž se tolik,“ dodal jsem už o poznání klidněji.
„Proč jsi takovej, Luku?“ zvednul hlavu a upřeně mi koukal přímo do očí. Povzdychnul jsem si: „Jakej jako? Já jsem já.“
„Proč nechceš, abysme byli kamarádi?“ opáčil otázkou. Ta byla chytrá. Nikdy jsem k sobě nikoho nepouštěl. Byl jsem zvyklý žít sám, všechno dělat sám. Nikoho jsem k tomu ani nepotřeboval. Takže proč bych teď měl něco měnit?
„Protože já nemám kamarády,“ odpověděl jsem tiše tak, aby to slyšel jenom on.
Už takhle jsem ti toho řekl víc než dost. Stačí?
