Ještě před dopolední tělocvičnou jsme oba od Charlieho schytali pohlavek.
"Vy jste břídilové, to snad není ani možný! To jste si nemohli dát pozor? Jak jste si ho proboha mohli nevšimnout? Já vás asi brzo přerazím..." brblal.
"Co-cože?" zadrhl se Calum.
"Nebo si propříště zamykej pokoj, jestli se chceš vyhnout návštěvám jako byla tahle. Hádám, že ne moc příjemná. Já taky teda nemám moc rád, když mi v noci bouchají na dveře homofobové a snaží se mi naznačit něco jako 'právě jsem viděl líbat se dva kluky, mám vztek a celoživotní trauma'," protočil oči. No koukal jsem na něj jako kdyby spadl z višně. Popravdě jsem čekal spíš negativní reakci. Nemohl jsem uvěřit tomu, jaké mám štěstí, protože Charlie byl ten nejlepší trenér, ale hlavně ten nejlepší člověk na světě. "No co na mě tak koukáte? Fakt mě docela otrávil. Přijít za mnou s takovou hovadinou jako je jiná orientace než ta jeho... řekl, že už má sbaleno a že odjíždí. Tak jsem mu odpověděl 'Fajn, šťastnou cestu. Tomu klukovi bude možná líp bez tebe, protože to poslední co teď potřebuje jsou kecy, který by ho akorát srážely dolů. Potřebuje podporu a ne tvoje přehnaný výlevy a slovní napadání do buzniček a teploušů, přesně jak jsi mi to před chvílí vylíčil. Takže sbohem, Jamesi, zvládneme to tu i bez tebe.' Nic proti, ale tohle si teď vážně nemůžeme dovolit. Pokud budeš chtít, Calume, pomůžeme ti sehnat někoho novýho, kdo by měl zájem o tvůj tenis a ne o vrtání se v tvým osobním životě. Stačí říct." Skoro to ani nestačil dopovědět a Calum se mu vrhnul kolem krku. Charlie měl naprostou pravdu a po celý jeho monolog jsem mu tiše fandil. On věděl, co je dobré.
Samozřejmě, že se i on malinko "vrtal v mým osobním životě", ale to proto, že mě od malička vychovával. On na to měl na rozdíl od ostatních právo. Nikdy to ale nepřekročilo svoji určitou mez. Uměl poradit, někdy mě trošku popostrčit nebo naopak šlápnout na brzdu. Nikdy mě taky do ničeho nenutil, pokud se to netýkalo výhradně tenisu. Cítil jsem se s ním příjemně v bezpečí a zároveň tak úžasně svobodný. Prostě jsem ho miloval.
"Už vám někdy někdo řekl, že jste skvělej člověk? Jestli ne, tak vám to právě říkám. Omlouvám se, že jsem vám včera večer způsobil tu nepříjemnost. A děkuju, že se nezlobíte. A taky, že nejste jako on," Calumovy oči jen zářily. Pohladil jsem ho po zádech a široce jsem se usmál. Otočil se. "Ani netušíte, jak moc miluju tenhle úsměv," vydechl šťastně a chytil mě v pase. Krátce přitiskl rty na ty moje.
"No no no, abych se tu z vás neroztekl," zasmál se a Calum se pomalu odtáhl.
"A pak kdo tu má narážky," zamumlal jsem, ale věděl jsem, že to nemyslel zle.
Přemýšlel jsem, jestli z toho trenérova odchodu a naší orientaci udělají skandál po celé planetě. Úplně se mi v hlavě vybavil obrázek, jak stojí s kufrem na letišti, v očích vyděšený a přitom znechucený výraz a kolem něj všichni ti novináři. Překotně jim vypráví, co minulou noc viděl a jak ho to zasáhlo natolik, že byl nucen odjet. Udělá z nás zrůdičky a potom se všichni budou moct přetrhnout, aby se přímo od nás dozvěděli pravdu.
Každopádně, teď už s tím problém nemám. Myslím, že to stejně nakonec skončí takhle: Ví to jeden, ví to všichni. Názory ostatních lidí jsem nikdy moc neřešil, tak proč bych to teď měl dělat jinak? Já vím, že nezáleželo jen na mě. Ale díky tomu, že se Calum včera na té tiskovce málem prořekl o našem vztahu, potom se nijak výrazně nebránil té aférce na chodbě, jsem si nemohl nemyslet, že je na tom podobně jako já.
Co by nám nemohli být volní lidi, kteří nás ani neznají?
Kvůli téhle myšlence jsem došel k tomu, že já Caluma taky moc neznám. Vlastně skoro vůbec. Ale právě to mě přitahovalo nejvíc. Ten adrenalin, to dobrodružství, to jakési tajemno. Nepotřeboval jsem ho znát jako vlastní boty, abych si dokázal uvědomit, jak moc po něm toužím a jak moc s ním chci trávit svůj čas.
Stačilo se na něj jenom podívat a byl jsem si jistý, že to co děláme, je správně.
Za Charliem jsme došlapali až do nevelké tělocvičny. Dneska jsme měli volno, takže jsme naplánovali tělocvičnu, pak odpočinek a odpoledne by se tu měl ukázat Matthew s jeho ubohou ručkou. Stejně jsem mu byl vděčný, že si to zápěstí zlomil. Kdyby se to nestalo, neprožíval bych co právě prožívám. Jednou mu pořádně poděkuju.
***
"Nemůžu tomu uvěřit. Tvůj trenér by měl dostat nějakou cenu. Je vážně skvělej. To jsou všude v Americe takový hodný lidi? Jak jste se k sobě dostali?" vyptával se Calum, zatímco jsme kroužili kolečka kolem tělocvičny.
"Já nevím, už je to dlouho," odbyl jsem ho. Pravda byla taková, že já opravdu nevěděl. Charlie se musel znát s mámou a tátou, kteří jsou teď bůhví kde. Čert je vem, nejsou pro mě vůbec důležití, když mám místo nich někoho jiného. Někoho lepšího.
"Víš jak jsem se poznal já s Jamesem? Málem mě srazil, když jsem přebíhal silnici. Pamatuju si, že jsem tehdy hrozně brečel, jak jsem byl vyděšenej. On ke mně přiběhnul a nejdřív mi nadával, proč nekoukám okolo, ale nakonec se mnou chvíli zůstal a uklidňoval mě a tak. Jel zrovna z nějakýho tréninku, víš, on dřív trénoval víc dětí, ne jenom mě. Měl na tričku antuku a já se ho zeptal, co to je, protože se mi hrozně líbila ta vůně a barva. Zavezl mě na kurty a dal mi do ruky raketu. Strašně se mi to zalíbilo. Navíc - jak on sám řekl - jsem se učil až neuvěřitelně rychlým způsobem. Od tý doby jsem na kurtu trávil každej den minimálně dvě hodiny. Takhle nějak to bylo. Začal jsem teda trénovat pravidelně, rodiče sice nebyli moc nadšení, že mi musí kromě fotbalu platit ještě lekce tenisu, ale nakonec jsem je přesvědčil, že dělat to, co mě baví nejvíc, je nejdůležitější. Měl jsem tak velkou chuť, chodil jsem trénovat i když jsem měl antibiotika, jen abych byl lepší. A výsledky se dostavily hodně brzo. Začal jsem vyhrávat různé turnaje, v Sydney i okolí jsem si začínal získávat jméno. Není to zas až tak dlouho. Připadá mi to všechno jako včera. Jako by se skoro nic nezměnilo. Teda až na to, že tu chybí člověk, bez kterýho bych tohle nikdy nedokázal. Pořád ho mám rád a vždycky mít budu," povzdychnul si. Chytl jsem ho za zápěstí a donutil ho se zastavit. Řekl bych, že jeho pocity byla jedna velká španělská vesnice. Jednou se mu ulevilo z trenérova odchodu, pak byl zase smutný z toho, že všechno, co spolu prožili, se obrátilo v prach. Bude to chtít čas.
"Já vím, rozumím ti," zašeptal jsem. "Nemysli na něj, teď tu jsem já a chci pusu."
"Tobě nevadí, že tu jsou lidi?" zeptal se zmateně. Zavrtěl jsem hlavou a něžně ho políbil.
Omlouvám se, že mi to vždycky tak trvá:( Chtěla bych přidávat aspoň dvakrát týdně, ale znáte to... konec roku, zkoušky, písemky, prostě moc málo času-.- dat sucks. Navíc opravdu netuším, kam tahle povídka spěje, přijde mi určitým způsobem naprosto nezajímavá, nevím, kde berete tu sílu to číst:D Budu se snažit s tím něco udělat a ještě něco vymyslet.
Btw taky tak milujete Charlieho?:'D:3
Jo aaa...ještě jedna aktuální zpráva - nedávno jsem začala psát Lashton povídku (anglicky, takže to dost možná nedává vůbec smysl) a kdybyste měli chuť, tak se podívejte do mých prací, najdete to tam:)
Takže to byl po delší době menší update ode mě, doufám, že vás tenhle příběh a děj ještě neomrzel a děkuju za všechny vaše ohlasy, jste úžasní!:3
Love ya xx
