Calum
Nemohl jsem se dočkat večera. Celý den jsem myslel na to, jaké to asi tak bude.
S jistotou můžu říct, že jsem právě prožíval svůj sen. Do konce života nezapomenu na to, jak mi trenér oznámil, že si mám sbalit věci, že jedu hrát na Australian Open. Ještě k tomu s Lukem! Hysterčil jsem jako malá holka, když jsem se to dozvěděl. Nikdy jsem si nedával moc šancí, že bych se s ním mohl potkat, natož s ním hrát! Byl to jeden z mála lidí, ke kterým jsem vzhlížel. Miloval jsem jeho a Matta sledovat v televizi a nikdy jsem neprošvihnul ani jeden jejich zápas. Ale Luka jsem měl vždycky radši. Když jsem ho na obrazovce poprvé viděl, už jsem se nechtěl dívat na nikoho jiného.
A teď jsem tady, s ním, a pochopitelně celou světovou elitou. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Co tady vlastně dělám? Jak jsem mohl mít takové štěstí? ptal jsem se sám sebe stále dokola. Ocitl jsem se tu tak rychle! Chtěl jsem prozkoumat každý kout, kochat se každým výhledem a vychutnat si každou kapku potu, která mi na melbournských kurtech sjede po čele. Nechtěl jsem promarnit ani minutu. A proto jsem všechno vnímal naplno. Na trénincích jsem se snažil, co to šlo, abych později v zápase nezklamal. Chtěl jsem Lukovi dokázat, že na to mám. Že nejsem žádné nemehlo, co se sem připletlo náhodou. Ukážu mu všechno, co ve mně je.
Když to vezmu kolem a kolem, Luke je samostatná kapitola. Je jiný, než jakého jsem si představoval. Myslím, že to není ten typ člověka, který by si s vámi sednul a vyprávěl vám o své minulosti. Je takový uzavřený. V těch jeho dvou malých, průzračných oceánech se zračí dost tajemna na to, abych to nechal být jen tak. Bylo to jednoduché, chtěl jsem se k němu dostat blíž.
"Musíš tam jít za každou cenu? Kolikrát jsem ti říkal, že se máš soustředit na výkony a nerozptylovat se?" hustil do mě trenér, i přestože už jsem byl na odchodu.
"To není rozptylování!" bránil jsem se.
"A co teda? Nepřijeli jsme sem proto, abys tu coural po městě. To si dělej, až budeš mít volno," mlel pořád svou.
"Ale trenére, vy to nechápete! Když je tady ta možnost, tak proč jí nevyužít? Budu co nevidět zpátky, slibuju."
"Dělej si co chceš. Ale je to naposledy, rozumíš? Už tohle nechci vidět. Jo a ještě jedna věc - budeš poslouchat, co ti řeknu já, a ne Luke. Jasný? Měl by sis to v hlavě trochu srovnat," radil mi. Vzdychnul jsem a přikývnul. Choval jsem k němu hluboký respekt, tudíž bych si nedovolil mu ještě více odporovat. Někde uvnitř jsem věděl, že to myslí dobře, ale momentálně jsem byl tak nadšený a vzrušený, že jsem to nemohl brát moc v potaz. Nekonečně jsem se těšil.
S Lukem jsme se domluvili v sedm před hotelem, ale já už tam nedočkavě postával pět minut předtím. Usmíval jsem se na lidi, abych jim dal najevo, jak moc šťastný jsem. Všimnul jsem si dvou psů uvázaných u nějaké restaurace pár metrů ode mě, tak jsem se k nim radostně rozběhl a začal je drbat za ušima. Začali vesele vrtět ocasy a otírat se o mě. Za oknem té restaurace se objevila nějaká malá holčička z dvěma roztomilými culíčky a začala mi mávat. S úsměvem jsem jí zamával zpátky.
Bylo to zvláštní, ale úžasné. Jako by se všechno smálo se mnou.
"Hej, co to děláš?" ozval se zdálky známý hlas. Konečně! Okamžitě jsem se zvednul a doběhl k němu. Bože, zblízka vypadal snad ještě líp. V jeho společnosti jsem se cítil atraktivní asi jako prohnilá slupka od banánu. On zářil.
"Ahoj," široce jsem se usmál.
"No... nazdar."
"Tak už pojď, prosím," zatahal jsem ho za rukáv.
"Objednal jsem taxi, nemusíš pospíchat," ušklíbl se. To mě zasáhlo. Chtěl jsem jít pěšky! Jenom s ním! To mi nemohl udělat. "Okay, netvař se tak ublíženě, to byl vtip. Ale uvažoval jsem o tom. Přece jenom kdybys chtěl..." sáhnul si do kapsy pro mobil, ale já ho zadržel.
"Ne! Klidně ti po cestě koupím pizzu!" nabídnul jsem se. Nevím, proč mě napadla zrovna pizza, ale tak pizzu mají rádi všichni, ne? Snad ho to konečně donutí rozpohybovat svoje nohy.
Moc mi na tom záleželo.
"Říkal jsi pizzu?" zbystřel. Kývnul jsem na souhlas a znovu jsem se usmál. Vypadalo to dobře. "Tak jo, tohle beru."
Spokojeně jsem vedle něj kráčel ulicemi zalitými světlem zapadajícího slunce. Kdykoliv jsem se na něj podíval, musel jsem se pousmát, protože jsem byl kvůli němu vážně ten nejšťastnější člověk na Zemi. Ne, opravdu. I přesto, že jsme spolu nezačali zrovna nejlíp - což mě dost mrzelo - byl to on, kdo mě právě vedl na centrální dvorec. Byl jsem mu vděčný, že mě nakonec neodmítnul, jako to udělal trenér.
"Luku! Luku, počkej chvíli!" ozval se hlas za námi. Oba jsme se otočili a spatřili jsme nějakou slečnu, co k nám nemotorně běžela na vysokých podpadcích a zběsile na nás mávala. Luke na mě hodil zmatený pohled.
"Můžu... můžu poprosit o fotku?" zeptala se udýchaně.
"Jistě," usmál se.
"Vyfotíš nás, že jo?" podala mi mobil a než jsem stačil něco říct, už byla u něj. Namáčkla se na něj a přitiskla rty na jeho tvář. Hej! Nepřijde ti to malinko vlezlý, slečinko? Co si jako myslíš, že děláš?
Párkrát jsem je vyfotil a potom jí neochotně podal mobil zpátky. Chudák Luke si musel stírat rtěnku z tváře.
"Počkej! Co Calum?" křikl za ní Luke. Přísahám, že se mi zastavil dech.
"Promiň?" otočila se.
"No proč se nevyfotíš s Calumem?"
"On je Calum?" ukázala na mě. Přikývnul jsem. "Proč bych se s ním měla fotit, když ho ani neznám? Nefotím se s cizíma lidma."
"Budeš ho znát," řekl vážně. Nemohl jsem uvěřit svým uším, že o mně řekl něco takového. Začal jsem se pomalu, ale jistě roztékat.
"Luku, to je dobrý," ujistil jsem ho. "Já se s ní nechci fotit. Nechci. Nech jí," usmál jsem se. Bylo to snad poprvé, co jsem ho slyšel říct něco hezkého na můj účet. V tom momentě jsem měl nějakou otravnou fanynku úplně na háku.
"Já jenom... nechtěl jsem, aby ti to bylo líto. Víš jak. Upřímně, tenhle typ nesnášim. Tu rtěnku budu muset drhnout dolů ještě zejtra. Hele? Nenačichnul jsem od ní, že ne?" strachoval se a pro jistotu si přičichnul k rukávu od mikiny. Co se sakra stalo? Ještě dopoledne se mnou pomalu nepromluvil a teď? Nepřestával mě překvapovat.
"Barbína," ulevil jsem si. Kdyby to udělala komukoli jinému, tak je mi to jedno. Vadilo mi, jak se sápala na něj! Měl jsem chuť za ní běžet a nenápadně do ní strčit. Jen tak ze zvědavosti, jestli by na těch jehlách udržela rovnováhu.
"Doufám, že ty fotky budou rozmazaný," začal se smát. "Koukej, támhle si můžeme dát tu pizzu!" vykřikl.
Koupil jsem mu pizzu, jak jsem slíbil, ale já si nedal. Byl jsem tak vzrušený, že jsem nedokázal jíst.
Obloha pomalu nabírala tmavě modrou barvu a než jsme došli k areálu, začaly se na ní objevovat první hvězdy. Vlasy nám čechral jemný, večerní vánek. I pro každého obyčejného člověka kráčejícího po ulici musel být momentálně pohled na oblohu kouzelný, a nemusel mít přitom sto důvodů, proč hvězdy zářily ještě o něco jasněji. Tím líp, že já ty důvody měl.
Nikdy jsem nebyl tak šťastný.
"Připraven?" zeptal se mě tajemně Luke, když jsme stáli před nějakým bočním vchodem do areny. Jako nikdy, odpověděl jsem v duchu.
Měl jsem za sebou dlouhý den, ale to ani zdaleka nebyl konec.
