"Luku, otevři už ty podělaný dveře!" křiknul jsem na něj frustrovaně. To mi snad dělal naschvál. Půl hodiny šteloval klíč v zámku.
"Když ono to-" dveře cvakly, "no konečně." Bleskově jsem ho odstrčil stranou a vnikl dovnitř. Ocitl jsem se v temné chodbě, jejíž konec byl však osvětlený čistým, bílým světlem. Otočil jsem se na Luka, který mi pokynul, že můžu pokračovat v cestě. S bušícím srdcem jsem proběhl chodbou a opět se zastavil, na jejím konci. Na tohle jsem čekal celý život.
Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vkročil na otevřený stadion. Silné osvětlení mě na malý moment doslova oslepilo. Neviděl jsem nic, ale cítil jsem tu velikost. Tu majestátnost. Zkrátka něco nepopsatelného. Měl jsem v břiše motýlky, úplně jako když jsem se poprvé líbal nebo když jsem poprvé řídil. Měl jsem chuť skákat jako malé dítě. Chtěl jsem se rozběhnout a poslouchat přitom svůj smích. Chtěl jsem do nočního vzduchu vykřičet, že to já jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Byl jsem zároveň dojatý natolik, abych uronil nějakou tu slzu.
Ale před Lukem jsem se ovládl.
Bylo to tu nádherné. Nemohl jsem se nabažit toho pohledu na všechny strany. Patnáct tisíc sedaček už bylo nablýskaných a připravených k pozítřímu prvnímu zápasu. Očekával jsem, že ta atmosféra tady na mě dýchne, ale ne tolik. Když jenom pomyslím na to, kolik legend stálo přesně na tom místě, co teď já, dělaly se mi před očima mžitky. Nemohl jsem tomu uvěřit. O tomhle jsem snil každným dnem, kdykoliv, když jsem začínal trénink, jsem před očima měl velkou Rod Laver Arenu. Snil jsem o tom, že se sem jednou dostanu.
A najednou jsem stál přímo uprostřed tohoto obrovského stadionu, s potutelně usmívajícím se - nejúžasnějším - hráčem světové top třicítky po pravici.
"Jak se cítíš?" zeptal se. Věděl jsem s jistotou, že nebudu schopný mu smysluplně odpovědět. Světe, div se, došla mi slova. "J-já... to je... nejlepší den," vysoukal jsem ze sebe nakonec. Otočil jsem se na něj a naše pohledy se v tu chvíli střetly. Oceán v jeho modrých očích se mi teď zdál hlubší než kdy jindy. Měl bych si dávat pozor.
Abych se neutopil.
Když jsem říkal, že Luke doopravdy není takový, jaký jsem si myslel, že je, nemělo to jen negativa. Na fotkách vypadal skvěle, ale naživo jako anděl. Dělalo mi potíže stále nesjíždět pohledem na jeho - už od pohledu - hebké rty.
"Děkuju," vydechnul jsem a padl jsem mu okolo krku. Nejdřív se malinko zasmál a stál bez hnutí, ale nakonec mě svými pažememi obejmul a poplácal po zádech. Vydržel bych tady a takhle strávit celou noc.
"Tak už stačí, ne? Můžeš mě pustit," ozval se po nějaké době Luke. Okamžitě jsem se od něj vzdálil a nervózně jsem se zasmál. Trochu rozpačitá situace, řekl bych. "Ehm... co teď?" podrbal jsem se na zátylku.
"Co teď?" zopakoval.
"M-hm," přisvědčil jsem, "ne že bych tu ještě nechtěl zůstat, ale víš, mám chuť podniknout ještě něco."
"Vážně? Mně už se teda popravdě nikam moc nechce," zakňoural.
"Ne! Ne ne ne, to mi nemůžeš udělat! Když už jsme venku, tak proč toho nevyužít? Kdy zase budeme mít tu možnost jít takhle večer? No tak, chci se tady aspoň trochu porozhlídnout. Prosím, vem mě ještě někam! Nechci na hotel, Luku, no tak. Ty tam určitě taky nechceš, vím to," přemlouval jsem ho. Chvíli si mě přeměřoval pohledem, zatímco já ohrnul dolní ret a smutně se na něj díval. Nespočet lidí už mi řeklo, že tohle na ně vždycky zapůsobilo. Doufám, že on se jednou přidá k nim.
"Nechci, ale... tak jooo, no. Ale jenom na chvíli. Nemusím ti připomínat, že tu nejsme na dovolený. Takže... doufám, že jsi nečekal, že tě půjdu někam nalejt, ještě by mě zavřeli-" Přerušil jsem ho. "Přesně na to jsem myslel," řekl jsem s lišáckým výrazem.
"Ne," zavrhnul to. A já začal protestovat. Byl jsem v náladě, kdy jsem měl chuť dělat bláznivé věci. Byl jsem rozprouděný. Poslední, co jsem chtěl, se bylo vrátit na hotel. Potřeboval jsem si tenhle večer pořádně užít.
Protože to byl nejlepší večer v mém životě.
"DOBŘE, ale jenom jeden drink! Zabili by mě, kdybych jim tě vrátil namol," brblal. Nač taková starost? Ano, samozřejmě mi lichotilo, že o mě - v podstatě i o sebe - měl starost, ale kdo je? Moje máti? Byl jsem dospělý a momentálně jsem se chtěl jít bavit.
"Budu hodnej. Tak pojď už. Sbohem, Rode," naposledy jsem se rozhlédl po stadionu.
Po pár minutách cesty mě zatáhl do nějakého klubu. Vypadalo to tady moc pěkně. Neváhal jsem a ihned jsem se prodral k baru. Luke mě tak tak stíhal. Hudba tu hrála tak hlasitě, že jsem jí cítil hrát i v sobě.
"Dám si tohle!" zakřičel jsem na obsluhu a ukázal přitom na nějaký barevný nápoj, který jsem viděl u modrovlasé slečny sedící o tři židle dál. Luke si řekl to samé. V jakémsi kouřovém oparu se na parketu pohybovalo a vlnilo strašně moc těl. Naznačil jsem Lukovi, jestli by si taky nešel trochu zařádit, ale ten mě okamžitě odmítl. Tak ne, půjdu sám.
Drink jsem měl v sobě dřív, než se v něm Luke stačil ponimrat a promíchat ho, a vyrazil jsem na parket. Bylo mi skvěle! Dav mě okamžitě pohltil a já se náhle ocitl někde uprostřed mezi zpocenými těly. Tancoval jsem do té doby, než mi vyschlo v krku. Objednal jsem si proto další koktejl a panáka nato. Luke si mě nevšímal, protože byl skloněný k mobilu. Nevadilo mi to. Ještě by mě chtěl vzít pryč.
Přisedl jsem si k té slečně, která stále popíjela ten barevný nápoj. Celkem brzy jsme se dostali do vášnivých debat na všemožná témata. Líbilo se mi to. Cítil jsem se tak uvolněný! Dostával jsem se do fáze, kdy mi bylo docela jedno, co vypustím z pusy. Smáli jsme se tak nahlas, že jsme chvílemi náš smích slyšeli čistěji než hudbu. Bavil jsem se.
"Tak to by stačilo, Calume, zvedej se!" slyšel jsem odněkud Lukův hlas. Zasmál jsem se. "Kamaráde, nevidíš, že tu teď mám společnost? Běž, běž si ještě na chvíli sednout," odháněl jsem ho.
"Řekl jsem, že jdeme!" uchopil mě za paži a začal tahat pryč. Na mojí modrovlasou jsem stačil zamávat a poslat jí vzdušnou pusu. Škoda.
"Lukeeyy, já jsem ještě ne-nechtěl jít!" stěžoval jsem si. Přehodil si mojí ruku lřes rameno a začal mě podpírat. Dokázal jsem jít i sám, ale nohy už se mi značně motaly.
"Buď zticha! Neměl jsem tě tam nechávat tak dlouho. Kolik jsi toho vypil? Víš jak budeš zejtra vypadat, ty idiote?" nadával.
"Tady se někdo zlobí," zabořil jsem obličej do jeho krku a začal do něj šťouchat nosem. Přišlo mi to hrozně legrační!
"Nech mě!" okřiknul mě. "Ptal jsem se, kolik jsi toho vypil?"
"Máááloo," zavrněl jsem do jeho kůže. Tak už se nezlooob!"
"Už radši nemluv, hrozně to z tebe táhne. Nikdy už tě neposlechnu, slyšel jsi?"
Dotáhl mě až k mému pokoji. Ochotně odemkl a pomohl mi až k posteli. Chvíli jsem rozplácle ležel a usmíval se. Luke začal pochodovat po pokoji a něco kutat. Chtěl jsem ho u sebe.
"Lukeeyy, pojď seeem!" zavolal jsem na něj. Vykoukl zpoza rohu. "Do sprchy půjdeš."
"Achjooo," postěžoval jsem si, ale natáhnul jsem k němu ruce. Zvednul mě, ale zavrávoral a skončil zády naražený na zdi a já hned na něm. "Jujky," začal jsem se hihňat. "Hezky voníš, Lukey," poznamenal jsem. Naklonil jsem se a dal mu pusu. "I hezky chutnáš," hihňal jsem se dál a začal jsem se natahovat pro další.
"D-dost!" uhnul mi. "Uvidíme se zejtra," zadrmolil a utekl. Co ten spěch? zeptal jsem se smutně. Mám tě rád, Lukey. Máš mě taky rád?
