"Bude lepší, když... když se rozejdeme."
Calum musel být úplně mimo, jinak si nedokážu vysvětlit, proč tyhle děsivé slova vypustil z úst. V ten moment, kdy dolehly k mému zvukovodu a nervy předaly signál do mozku, aby informaci zpracoval, se mi současně i rozostřil zrak. V místnosti panovalo hrobové ticho, ale v mojí hlavě jsem se stále potýkal s ozvěnou Calumovo hlasu. Slova se mísila dohromady, až z nich nakonec vzniklo jedno prapodivné hučení. Odmítal jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Nic z toho nemohl myslet vážně. Určitě ne. Jen jsem se hloupě přeslechl.
Když jsem po chvíli částečně nalezl ztracenou řeč, zachraptěl jsem: "C-cože?"
Nezmýlil jsem se. Calum zopakoval předešlou větu. Ani se mi při tom nepodíval do očí, nic. Seděl tam schoulený do klubíčka, celé jeho tělo se třáslo a tuším, že by byl nejradši, kdyby se mohl smrsknout ještě víc a zmizet úplně. Rozhodně na to tak vypadal.
"Jo... jo, dobře. Dobře," snažil jsem se do plic nashromáždit co nejvíc kyslíku. "A důvod? Opravdový důvod? Můžeš mi ho říct?"
"U-už jsem ti ho řekl," odpověděl.
"Ne, to co jsi řekl byla blbost a výmysl, Calume, nechápu, jak tě něco takového mohlo napadnout a ještě víc nechápu, proč tě něco takového vůbec napadá. Nikdo po nás přece nechce, abysme se rozcházeli! A věř mi, že nikdo to chtít ani nebude. Svět je sice šílenej, ale prober se, tohle není ničí věc, jenom naše. Jenom naše věc. Náš vztah, naše láska. A já tě miluju, Calume." Popravdě, vůbec jsem nevěděl, jak na to. Snažil jsem se mu vysvětlit, jak to doopravdy je, ale on celou dobu usilovně vrtěl hlavou. Neumím změnit jeho povahu. Pokud ho nedokážu přesvědčit, že právě teď nezáleží na ničem jiném než na nás dvou, tak pro něj bude o to těžší se se vším srovnat. Zatím se to ale nevyvíjelo ani trochu příznivě. Odtáhnul se ode mě a odvrátil ode mě obličej.
"Taky tě miluju," zašeptal, "ale nechápeš to. Oni mi tě vezmou... a nebudou se nás na nic ptát."
"Co to pořád říkáš za nesmysly, Calume? Jsem tu s tebou a budu s tebou a nikdo mně brát nebude. Myslel jsem, že jsem ti to dneska ráno vysvětlil dost..."
"Omlouvám se, Luku," řekl. "Nechci tě stáhnout na dno."
"Mě? Nebo sebe?" vykřikl jsem, ale hned vzápětí mi v hlavě začala blikat červená kontrolka. Já kretén. Všechno mělo své hranice a já je právě teď dlouhým krokem překročil. Bylo dost možné, že jsem právě teď dodal tu poslední kapku. Že jsem tímhle všechno pohřbil. Že za pár okamžiků už nebude žádné 'my'. Nic z toho by se nestalo, kdybych si aspoň čas od času hlídal tu svojí prořízlou držku.
Calum nějakou dobu zarytě mlčel. Nevím, jak to bylo dlouho, protože jsem čas využil na nadávaní sama sebe. "Vlastně máš pravdu. Máš pravdu. T-ty jsi v pohodě, já ne. Zasloužíš si někoho, kdo ti-"
"Přestaň tohle říkat. Kdybych věděl, že si zasloužím někoho jiného, tak bych si s tebou nic nezačínal. I když... tys mi vlastně ani nedal na výběr. Zamotal jsi mi hlavu tak, že jsem nemohl jiným směrem, než přímo za tebou. Ujelo mi to, Calume, promiň. Vím, že je toho na tebe hodně a že se bojíš, to já se bojím taky. Nic není hned a bude ti chvíli trvat, než se ztotožníš se skutečností. Než se vyrovnáš s tím, že lidi jsou nepřející a zlí a my jsme pro ně skvělý terč. Věř mi, já tu nejsem proto, abych se díval jak se trápíš a stěžoval si na to, že ti musím pořád něco vysvětlovat, ne. Jsem tady proto, abych ti pomohl. Chci pro tebe jenom to nejlepší a nepřestanu o to usilovat, dokud neuvidím, že to nemáš."
Bylo moc sobecké a neohleduplné doufat v to, že to nejlepší jsem já?
"Já už to ale mám, Lucasi," špitl.
Nebylo. Jediné, po čem jsem nekonečně toužil bylo udělat jednoho člověka šťastným. Přinejmenším aspoň z půlky tak šťastným, jako dělal on mě. Nic víc. Poskytnout mu tu malou trošku štěstí a lásky, kterou jsem mu nabízel.
"A chci, abys to měl taky. A... a já to nedokážu..." znovu se začínal hroutit. Schoval si tvář do dlaní a ramena se mu opět rozklepaly. Přehodil jsem okolo něj paže a pevně ho sevřel v náručí. "Lásko, jsi silnější než si myslíš. Všichni jsme silnější než si myslíme. Nikdy bych tě v tom nenechal samotného, vždyť to přece víš. Zvládneme to spolu. Podívej, je to jako na kurtu - potřebujeme jeden druhého. Kdyby jeden z nás chyběl, nemělo by to smysl. Já bez tebe taky žádný nemám. Potřebuju tě."
Calum zvedl hlavu a podíval se na mě. Z jeho nádherných očí stékaly slzy, které připomínaly čisté perly. Každá z nich byla jako ostrý nůž přímo do mého srdce. Přemístil jsem ruce na jeho tvář a palci mu jí otřel. Sám jsem měl na krajíčku a odpočítával jsem vteřiny, než slzám dovolím opustit slzné kanálky. Rychle jsem překonal vzdálenost mezi námi a chytil jeho rty do svých. Jak skvěle tam padly. Úplně stejně jako jeho ruka padne do mojí nebo jako jeho tělo k mému, když si ho přitáhnu do objetí. Neudělali jsme žádnou chybu. My jsme nebyli chyba. Všechno bylo tak, jak má být, jak je to správné.
"Všechno dobrý?" zeptal jsem se. Naposledy popotáhnul a kývnul v souhlas. "Už tam nejsou žádný nesmysly o rozchodu?" jemně jsem mu zaťukal na čelo. Zavrtěl hlavou a pousmál se. Rychle jsem ho políbil na špičku nosu a nabídl mu: "Co říkáš na společnou koupel?"
"Tu si nechám líbit," v očích mu zaplanuly malé jiskřičky. Sundal jsem ze sebe oblečení a zatáhnul nás do skromného sprchového koutu. Calum nastavil teplou vodu, nám oběma příjemnou. Nejdřív jsem ho zezadu objal kolem pasu a označkoval jsem si ho na celém krku i ramenou. Neměl jsem v plánu pouštět se do nějakých velkých akcí a to ani on, když mi do ruky strčil sprchový gel. Chtěl jsem, aby si to užil a hlavně aby se uvolnil. Chtěl jsem z něj smýt všechen stres a pochybnosti - momentálně oběma překypoval.
Příjemná vůně jeho sprcháče naplnila celou koupelnu a pára zamlžila skleněné stěny. Nevynechal jsem jediný kousek jeho snědé pokožky a každý centimetr pečlivě umyl. Do vlasů jsem mu vmasíroval šampon a chvíli jsem si s nimi hrál, dokud jsem si nebyl jistý, že je každý vlas pokrytý bílou pěnou a voní jako máta.
Calum se užuž začal natahovat pro šampon, že mi oplatí služby, ale já jsem mu ucuknul. "Běž na mě počkat, budu hned," nařídil jsem mu. Nechtěl jsem, aby cítil povinnost mi něco oplácet. Ani teď, ani kdykoli jindy.
"Ale-"
"Běž," dal jsem mu pusu na tvář.
"Děkuju ti," zašeptal a opustil sprchový kout. Rychle jsem se umyl, přesně jak jsem jsem mu slíbil. Oba potřebujeme odpočinek a já se nemohl dočkat, až skončím zavrtaný hluboko pod přikrývkou s tělem přilepeným na jeho. Když jsem vypnul vodu a otočil se, všimnul jsem si srdíčka nakresleného na zamlženou stěnu. Znamenalo to pro mě víc, než si myslel.
