Calum
A bylo to. Můj dlouholetý trenér byl pryč a já si najednou nebyl jistý vůbec ničím. Necítil jsem se tu bezpečně. Ani pod ochrannými křídly Charlieho, dokonce ani v teple Lukovo náručí. Byl jsem vcelku mrzutý. No, možná ani ne tak mrzutý jako zklamaný. Sice jsem s ním už v minulosti pár neshod měl, ale to nikdy neměnilo na tom, že jsem ho považoval za toho nejlepšího. Odnesl si s sebou i kousek mě. Cítil jsem se tu tak trochu ztracený, asi jako se cítí malé dítě v obchodě, když nemůže najít své rodiče. Jenže s tím rozdílem,že já už se s ním pravděpodobně neshledám.
Měli jsme být s Lukem opatrnější. Uvědomil jsem si, že lidí s podobným problémem, který má trenér, je spousta.
Bylo to ještě horší, když se za mnou začali postupně slézat lidi z mého týmu, aby zjistili, co se vlastně stalo. Absolutně jsem netušil, jestli jim mám říct pravdu a nebo si radši něco vymyslet. Bylo mi tak pitomé o tom s někým mluvit! Hlavně s lidmi, které jsem znal.
Když už jsem byl vážně v koncích, vždycky odněkud z neznáma přiběhl Charlie a už z dálky volal: "Pánové, co se děje? Všechny problémy teď budete řešit se mnou!" Jednou mi dokonce vmáčkl do ruky bankovku a řekl: "Žádný strachy, vyřídím to. Nedělej si s tím hlavu. Vezmi Luka a běžte si dát něco dobrýho, jasný?" Jako by to byla naprosto normální a přirozená věc. Ale byl to anděl. Luke měl nehorázné štěstí, že ho měl.
Byl jsem tu pár dní a řešil jsem všechno, jen ne tenis. Cítil jsem se dost špatně, že tu jedinou podstatnou věc, kvůli které jsem tady, tolik zanedbávám. Už před odjezdem jsem věděl, že to tady bude velké, ale rozhodně bych nečekal tak prudký skok na horskou dráhu, která se řítila vpřed stále rychleji. Změnilo se úplně všechno. Něco k lepšímu, něco k horšímu, tak už to bývá.
***
"Pozdravuje tě Matt," prohlásil Luke klidně, když navečer vstoupil ke mně do pokoje. V tu dobu jsem si projížděl snad všechny sportovní servery, které znám, abych zjistil, jestli se o nás dvou - jako o milostném páru - někde náhodou nepíše. Měl jsem z toho strach, bál jsem se veřejnosti a její kritiky. Nemohl jsem si prostě pomoct, musel jsem zjistit, zda už to venku je nebo ne.
Byl jsem do toho kompletně zažraný a obvykle by mě nic nedonutilo odtrhnout hlavu od obrazovky, ale tohle rozhodně ano. Šokovaně jsem se na něj podíval.
"Cože?! Ty jsi s ním mluvil? Kdy? Proč? Co všechno říkal? Chci všecko vědět!" naléhal jsem na něj. Matt byl totiž můj idol číslo dva. Z toho vyplývá, že jsem chtěl vědět každičký detail jejich hovoru.
"Brzdi," smál se, "jo, teď jsme spolu mluvili. Původně se chtěl i na chvíli stavit, ale říkal, že byl trochu ve skluzu a že by potom nestihnul letadlo domů. Takže to snad vyjde někdy příště," pohodlně sebou plácnul na postel a spokojeně vydechl. Já byl přímo nažhavený zvědavostí. "To je... to mě sice moc mrzí, ale teď bych rád věděl, co říkal!"
"No však. Teď jsem ti to pověděl," namítnul.
"Ne ne... myslím, co říkal o mně. Víš? Jako... rozumíš mi?" Chvíli na mě jen koukal s úšklebkem a potom se kousl do rtu a zhluboka se nadechl: "Ale pozooor! O něčem tu nevím? Že by byl pan Hood v rozpacích, když se mluví o jeho... tajných i netajných láskách?" Celé to přednesl v tak pitomém tónu, že jsem byl nucen protočit oči a hlasitě vzdychnout na důkaz otrávení. "Tak co teda říkal?" zopakoval jsem otázku a doufal jsem, že tentokrát to už bude bez zbytečných divadýlek.
"Záleží na tom? Můžu ti říct, co jsem mu řekl já. Nebo aspoň na co jsem myslel, když zmínil tvoje jméno. Můžu ti to rovnou i ukázat, jestli bys měl zájem," pokračoval ve stejném tónu jako předtím. Tentokrát to ale nezůstalo jen u úšklebku. Po čtyřech se připlazil až ke mně a já pořád dělal, že je mi vcelku lhostejný a že mi víc záleží na tom, co říkal Matthew. Opak byl sice pravdou, ale to už bychom zacházeli do maličkostí.
"A co když ten zájem mít nebudu?" nadzvedl jsem obočí.
"Budeš, nedávám ti totiž na vybranou," sebevědomě mě ujistil. Nestačil jsem se pořádně ani nadechnout, natož se zmoct na další slovo, a už jsem měl zacpanou pusu jeho jazykem. Přitom mi začal pomalu rozepínat košili a i přes notebook na mém klíně se nade mnou začal uvelebovat. Když se ode mě konečně odlepil, mohl jsem jedině tak zalapat po dechu. Okamžitě mi přiložil prst k ústům, aby mi zabránil jakémukoli mluvení a sám řekl: "Tohle byl jenom ten nejmenší zlomek. Doufám, že nebudeš moc zlobit," opět se ke mně sklonil, vzal si můj spodní ret mezi zuby a jemně ho skousnul. Poté se rty pomalu, přes mojí lícní kost a bradu, přesunul až k hrudi. Nejdřív se věnoval jedné klíční kosti a hned nato té druhé. Kombinace jeho horkého dechu a studeného kovu ve rtu, mě uváděla do ráje. Zavřel jsem oči a ruce nechal spočívat na jeho ramenou. Zase mi díky němu bylo o mnoho líp než předtím.
"Co je tohle?" zabručel, když bokem narazil do otevřeného notebooku. Najednou mi trochu zatrnulo. Netoužil jsem, aby se dozvěděl o tom, co jsem hledal.
"Počkej moment," pracně jsem se zvednul na loktech a odháněl ho ze mě. Nelíbilo se mu to, protože se stále snažil nepřerušovat vzdálenost mezi námi. "Luku, počkej," zašeptal jsem. Otráveně se ode mě odtáhnul, ale rukou mi stále neodbytně kroužil po hrudi a sápal se aspoň po mém krku. "Sakra," zaklel jsem, když se mi stále nedařilo zavřít stránku, ruce se mi totiž malinko třásly a na touchpadu se mi moc nedařilo.
"Co to je? Luke Hemmings a Calum Hood, dva mladíci, kteří se nebojí..." stihl Luke přečíst těsně před tím, než se mi podařilo tu stránku ukončit a počítač zaklapnout.
"Nic," odpověděl jsem stroze a natáhnul se pro polibek. Doufal jsem, že to nechá být a budeme moct pokračovat, ale mýlil jsem se.
"Počkej, počkej. Co to bylo za článek? Bylo to něco... no, něco s náma? Myslím ty a já, tohle," rozhodil rukama. "Ví to?"
Zavrtěl jsem hlavou a vydechl: "Naštěstí ještě ne. Jenom jsem se ujišťoval..."
"Co?" zeptal se zklamaně. "Naštěstí? Já myslel, že ti to nevadí. Že to nemusíme nějak extra skrývat. Proč jsi mi to neřekl?" Nechtěl jsem ho vidět takhle. A to jediné se mi právě povedlo. Chytil jsem ho za ruku a sledoval naše prsty. "Mám strach."
"To přece nemusíš. Co je lidem do nás? Úplný hovno. To bys měl v první řadě pochopit. Co je jim do toho, co děláme, s kým chodíme nebo jak jsme orientovaní? Calume... já to nevěděl. Nevěděl jsem, že jsem na kluky, než jsi přišel ty. Otevřel jsi mi oči. Říká se, že najdeš, když zrovna nehledáš. Nehledal jsem a našel jsem tebe. Chci, aby všichni věděli, že jsem šťastný. S tebou! Chci jim to všem říct, ukázat a dokázat. Chci, aby mi záviděli! A je mi jedno, kolik z nich jich bude ohrnovat nos a budou nás mít za monstra. Je mi to úplně jedno."
Slyšel jsem dobře nebo se za chvíli probudím ze snu? Chtělo se mi brečet štěstím, jak o nás mluvil. Taky bych s ním rád šel ven a chtěl se chovat jako milující přítel, ale nešlo to. Prostě to nešlo. I když by mi byly názory ostatních jedno, co moje rodina? Nemohl jsem se tvářit, že mi jsou ukradení. Táta se sice s trenérem nikdy nemuseli, ale jsem si jistý, že v tomhle měli stejný názor. Přestali by mě mít rádi? Donutili by mě se odstěhovat?
"Já jsem s tebou taky šťastnej, Luku, strašně moc. Možná potřebuju víc času, protože se tohle všechno stalo tak rychle. Jo, chce to čas. Nezlob se na mě, prosím."
Vím, proč mu to bylo celé tolik jedno. On neměl nikoho, komu by na něm a jeho stylu života nějak záleželo. Ano, měl Charlieho, a ten to vzal líp než dobře. Zato já byl vždy obklopený lidmi, kterým jsem nebyl lhostejný a oni nebyli lhostejní mně. To byl zásadní rozdíl.
"To je v pořádku. Dáme tomu volnej průběh, dobře?" usmál se. Přikývnul jsem, ale stejně jsem byl pořád plný obav a pochyb.
Nečeká nás jednoduchá cesta.
Ok, tak tenhle díl je ta největší slátanina, co se mi kdy podařila vytvořit-.-:D fuj:D Snad jste mi neumřeli nudou... No, přetrpěli jsme si ho, abysme se teď mohli dostat k dalšímu dějství, ano, bylo to nutné. Doufám, že se vám další díly budou líbit:')
Love ya xx
