"No tak šup! Nemám čas se s tebou zdržovat," před zrcadlem jsem neustále napomínal jeden pramínek vlasů, který prostě ne a ne držet. Nemohl jsem si dovolit vypadat hned první den špatně. Proto jsem se už dobrých pět minut pral s tím hajzlíkem. Nakonec jsem to stejně vzdal. Pospíchal jsem.
Těsně před jídelnou jsem zvolnil krok, abych tam nepřilítl udýchaný. Ani jsem moc nemusel namáhat svůj zrak, abych ho uviděl. Spokojeně seděl u stolu, přežvykoval tu svojí ovesnou kaši a když se jeho pohled střetl s mým, široce se usmál. Tenhle den nemohl začít líp, pomyslel jsem si šťastně. Naložil jsem si nějaké pečivo a vydal se k jeho stolu. Škoda, že tu seděli i naši trenéři... ani chvilka klidu od nich nebyla.
"Držím ti místo," řekl pyšně Calum a odsunul mi židli.
"Díky," poděkoval jsem s úsměvem a posadil jsem se. "Jak ses vyspal?" nadhodil jsem a zvědavě se na něj podíval. Vypadal mnohem líp než včera, kdy byl celý bledý a unavený. Dneska už měl tu správnou barvu.
"Ale jo, dobře. Co ty?" Krátce jsem pohlédl na Charlieho, který se ládoval svojí snídaní. "Abych řekl pravdu, tak nic moc hele. Víš, docela mě tížilo to, že jsme to včera ani nemohli dokončit." Kopnul do mě pod stolem a šlehl po mně pohledem. Ale neměl jsem v úmyslu přestat.
"Tyjo, jak tam Charlie přišel a už z jeho výrazu jsem poznal, co nám chce říct: 'Je mi to moc líto, ale pro dnešek toho musíte nechat, kluci.'. A pak se to fakt stalo. Chtěl jsem to ještě dělat, chtěl jsem tam bejt," povzdychnul jsem si.
Calum na mě koukal se smrtelně vážným výrazem. Samozřejmě, že to nebylo tak jednoznačné, jak by se možná na první pohled zdálo. Proto jsem dodal: "Vážně jsem chtěl ještě trénovat." Calumovi se viditelně ulevilo.
"Vždyť jsi chvíli mohl," zahuhlal Charlie.
"No jo, ale to už by pak asi nebylo ono. Už jsem byl asi moc vychladnutej na to, abych se k tomu vracel, já nevím," uvažoval jsem. Tahle hra se mi líbila.
"Že jo! Já už pak taky nebyl v tom správným tempu. Stejně už by se toho asi moc zvládnout nedalo, páč by třeba přišel někdo jinej," nenápadně se kouknul na svého trenéra a já měl co dělat, abych se nezačal smát. Jen my dva jsme věděli, o čem je skutečně řeč. A byl to fajn pocit.
"Všeho taky moc škodí," utrousil Charlie chytrým tónem. "Hele, měli byste si pospíšit, od devíti hrajete. Luku, ty už se ale moc necpi, víš co to s tebou udělalo minulej rok v Torontu. Takže za dvacet minut buďte ready. Jdeme, Jamesi?" oba se současně zvedli a odešli z jídelny. Konečně.
"Proč jsi mě tam včera nechával?" zeptal jsem se potichu až skoro plačtivým hlasem. Nikdo mu nezakazoval se vrátit. Potřeboval jsem ho tam.
"Fakt by sis měl s tím jídlem pospíšit," snažil se odvést téma jinam. "Slib mi, že už to nikdy neuděláš. Pak budeme moct jít." Zasmál se a pod stolem mi položil ruku na stehno. Jeho dotek mi způsobil příjemné brnění v celé noze. Vždycky se mu podařilo mě rozčarovat. Vůbec nevím, jestli s ním budu schopný dokončit zápas.
***
Na to, jak byl ještě na snídani klidný a vyrovnaný, teď v šatně, půl hodiny před začátkem hry, se mohl zbláznit nervozitou. Buď běhal od jednoho konce místnosti na druhý anebo seděl a upřeně zíral na svoje tenisky. K tomu všemu byl nepřirozeně zamlklý. Já byl docela v pohodě. Při hudbě jsem se rozcvičil, zahřál jsem si svaly a nakonec jsem si pečlivě nasadil kšiltovku. Samozřejmě kšiltem dozadu. Kdybych mohl hrát ve snapbacku, tak by mi nemuseli říkat dvakrát. Takže jsem si musel vystačit s tímhle.
Dobře, nebudu lhát - i já byl trochu nervózní. Strachoval jsem se, jak nám to půjde. Přece jen těch pár tréninků, co jsme absolvovali spolu, nebyla žádná sláva. Vypadalo to, že ze sebe budeme muset vyždímat úplně to nejlepší.
Když nám ohlásili, že nám zbývá posledních pět minut do začátku, byl jsem moc rád, že soupeři se kterými jsme sdíleli šatnu, se pro jistotu šli dopřipravit na chodbu. Rychle jsem přiskočil ke Calumovi a uchopil jeho tvář do dlaní. "Zvládneme to. Jenom dělej to, co umíš nejlíp a uvidíš, že nebudou mít vůbec žádnou šanci. Věřím ti, Calume."
"Nechci tě zklamat, Luku," zamumlal.
"A tohle už nikdy nechci slyšet. Ukaž těm lidem, co v tobě je a nemůžeš nikoho zklamat. A hlavně si to užívej, uvolni se. Dokážeš to," po těchto slovech jsem ho něžně políbil. Musel jsem mu trochu zvednout sebevědomí. Kdyby mi na kurt přišel s tím, že si nevěří, ten zápas by byl už z poloviny prohraný. Jenže já si byl jistý, že to zvládne. Miluje tenis víc než cokoli na světě.
Na dvorci už to jen žilo. Automaticky se mi na tváři objevil úsměv a i Calum nasál tu atmosféru. Oba jsme zamávali divákům, když jsme přicházeli. Tribuny nebyly plné, ale dobré tři tisíce lidí tu seděly. Na první kolo to bylo vcelku hezké číslo.
Odložili jsme si věci na lavičku, oba jsme se napili z již připravených láhví a poté jsme si šli vylosovat podání.
"Pan Luke Hemmings na podání," oznámil rozhodčí krátce po rozpinkání. S Calumem po boku jsem naklusal zpět na kurt. Rychle se ke mně naklonil a nastavil ruku. "Jdeme na to," řekl tiše a já si s ním lehce plácnul. Částečně se mi ulevilo, když jsem věděl, že teď už je plně připravený a nastartovaný to dneska vyhrát.
Za absolutního ticha jsem svým podáním otevřel zápas.
