Oba nás později odpoledne vzbudilo hlasité klepání na dveře. Než jsem se stačil pořádně probrat, Calum už seděl napřímený se strachem v očích. No jo, já zapoměl. Pro všechny ostatní jsme byli pořád pouze dobří kamarádi. Nic víc nic míň.
"Luku? Mohl by ses schovat?" špitl. Ten efekt projektu 'dokážu ti že tě miluju' teď rapidně poklesl. Lámalo mi srdce, že jsme naší lásku museli skrývat.
Je to úplně stejné jako když se dostanete na vysněnou školu - jste bez sebe štěstím a chcete se tím všude chlubit. Chcete, aby to lidi okolo vás věděli. Tak proč jsme se pořád plácali na tom stejném místě?
"Jo, klidně," kývnul jsem na souhlas a přetáhl jsem si peřinu přes hlavu. Sekundu na to už mě vytahoval ven z postele a házel po mně boxerky. Sám už je měl na sobě. "Au, co? Řekl jsi, ať se schovám!" protestoval jsem a přitom jsem nemohl opomenout tu pálivou bolest, která mě doprovázela při každém kroku.
"Myslel jsem pořadně," opravil mě.
"Zase toho naděláš, stejně to bude Charlie. Viděl by mě v tvojí posteli, no. Dělal by hrozně naštvanýho, že jsme porušili jeho zákaz, ale uvnitř by jeho srdíčko brečelo štěstím."
"Nemel a zalez do koupelny," okřiknul mě tiše a já se otráveně vploužil do tmavé místnosti.
Nebyl to Charlie. Jakmile k mému zvukovodu dolehl Mattův hlas, zaťal jsem ruce v pěst.
"No konečně! Kámo, kde vězíš celý odpoledne?! Několikrát jsem na tebe ťukal a ty pořád nic. Myslel jsem, že bysme si mohli vyrazit, jak jsi včera večer slíbil." Jo tak včera padly i sliby, jak pěkné! pomyslel jsem si ironicky.
"Hele... zní to sice lákavě, ale..."
"Ne že to tak zní, ono to lákavý je! No tak, vezmu tě na Melbournskej bulvár tenisovejch hvězd! O to nesmíš přijít. Tenista, co přijede do Melbourne, ale nepodívá se na tenisovej bulvár, by už nikdy neměl vzít raketu do ruky. To je jako když jsi v Paříži a nejdeš se podívat na Eiffelovku. Calume, bude to fajn. Jako včera!" lákal ho. Bylo mi jasné, že když jde o tenis, tak bude Calum totálně odvařený a bezmyšlenkovitě kývne na všechno. Potichu jsem si povzdychnul a připravoval se na Calumův výrok.
"Já nevím. Ještě mi po včerejšku není úplně hej a rád bych se prospal. Nechci zítra zklamat. Jo a navíc už mám něco domluvenýho s Lukem," vymlouval se z toho. Koutky mi vystřelily směrem vzhůru. To je můj kluk
Jenže po tom, co řekl vzápětí Matthew, mi zase rychle poklesly dolů. "Kašli na něj, zítřek bude v pohodě. Umí tě jenom buzerovat. To je vlastně jediný, co kromě tenisu umí. Někdy je fajn, ale někdy je nesnesitelnej. Zrovna teď je to druhý. Pojď se mnou a ser na něj!"
Každopádně to od něj nebylo moc hezké slyšet. Po dlouhé měsíce patřil k osobám mně blízkým. Ještě s Charliem to dělalo rovné dva lidi, kterým jsem důvěřoval a choval k nim aspoň nějaké city. A on potom řekne tohle. Momentálně jsem se tím ale neplánoval zdržovat, já přece nebyl ten, kdo tomu druhému svádí kluka.
"Ne, ne fakt ne. Ne dneska." Ale na mojí obranu ani slovo. To se vážně tolik bojí, aby Matthew nepoznal, že mezi námi něco je?
"Jak chceš. Tak... pozveš mě aspoň dál?" zeptal se a já cítil ten jeho pitomý úsměv na rtech. Řekne ještě jedno dráždivý slovo a já se neovládnu a jednu mu vlepím. Napjatě jsem přešlapoval v koupelně jako blbeček. Zajímalo mě, jestli se Matthew zeptá...
"Neměl náhodou tohle tričko na sobě Luke?" ozvalo se z vedlejší místnosti.
"C-co? Určitě ne, to je moje tričko," zalhal Calum. Jak já doufal, že mu to potvrdí! Matthew by totiž možná konečně pochopil. Že. Má. Dát. Ruce. Pryč.
"A tohle?"
"Ehm... ty kraťasy jsem Lukovi omylem sbalil po tréninku, musím mu je vrátit," opáčil. Fantazii má, to se musí nechat. Stejně bych byl radši, kdyby mluvil pravdu a zbytečně si nevymýšlel.
Podle Mattovo spokojeného vydechnutí jsem usoudil, že se právě natáhl na postel. Hnusilo se mi to, protože nebýt něj, teď bych na tom místě ležel já s Calumem po boku. Zatím to nevypadalo na jeho blízký odchod a mě to v té malé koupelně pomalu přestávalo bavit. Calum se podle zašustění peřin posadil na postel. "Matte, podívej se... fakt nerad bych tě vyháněl nebo něco podobnýho, ale jsem dost unavenej a chtěl bych se ještě trochu prospat. Mohl bys teď prosím jít?" zeptal se ho obezřetně Calum.
Jenže Matthew byl neodbytný.
"A co bys řekl takové desetiminutové masáži zad?" Tak vida, Calum se jí dneska přece jenom dočká! Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji a těžce jsem polknul. Ta myšlenka byla odporná.
"Máš sádru a já fyzioterapeuta..." namítnul Calum.
"Já jsem lepší než deset fyzioterapeutů. I se sádrou," pyšnil se Matthew a já ze své vlastní zkušenosti věděl, že mluví naprostou pravdu. Nejednou mě zbavoval ztuhlých svalů. Podle dalšího šustění jsem si domyslel, že Calum nakonec svolil. Příčilo se mi to tak moc, že při každém Calumovo tlumeném vzdechu jsem zrudnul vztekem. A žárlivostí. Nikdo nedostal povolení se Caluma dotýkat, tak proč se to Matthew za každou cenu snažil porušovat? Bylo mi zle z představy, jak si teď jeho dlaň užívá Calumovo pokožku místo těch mých. Vadilo mi to šíleně moc.
Na(ne)štěstí jsem však dostal signál, který mě okamžitě donutil reagovat jediným způsobem. "Matte přestaň! Teď hned přestaň!" okřiknul ho Calum.
"Nech mě to udělat, Calume."
"Jdi pryč!" zakřičel zoufale Calum a to už jsem neměl na výběr. Vtrhl jsem do pokoje jako hurikán a vůbec jsem si nehrál na žádnou jemnost. Proč bych taky měl, když to první, co jsem zmerčil, byla Mattowo ruka napůl ztracená v Calumovo boxerkách. "Vypadni!" zařval jsem na něj. "Vypadni než se naseru ještě víc a zbiju tě jako malýho parchanta!" vyhrožoval jsem mu a myslel jsem to smrtelně vážně.
"Co tady děláš?" divil se.
"Řekl jsem vypadni. Jestli mi do tří vteřin nezmizíš z očí, tak ti k tomu pomůžu." Byl tak zmatený, vyděšený a překvapený, že se opravdu hned zvedl. Když procházel okolo mě, nenávistně jsem zasyčel: "Opovaž se to udělat znova. Zlomím ti i tu druhou ruku, ty hajzle." Jen, co prošel dveřmi, jsem je zlostně přibouchnul a pospíchal ke Calumovi. Seděl na kraji postele jako hromádka neštěstí a smutně se na mě podíval, když jsem si k němu přisednul. "Omlouvám se," zakuňkal. Věnoval jsem mu několik pusinek do vlasů.
"To nebyla tvoje chyba. Jsi v pohodě?" Přikývnul. Přitáhnul jsem si ho do polibku. Potom jsem nás oba zase uložil pod peřinu. Calumovo ruce se ihned omotaly kolem mého trupu a pevně se ke mně přitisknul. Cítil jsem, že je opravdu unavený a že ani z večeře dneska nic nebude, tak jsem ho nechal. Šeptal jsem mu do ucha, aby se mu líp usínalo. Zafungovalo to rychleji než bych předpokládal. Za pět minut už mi pokojně oddychoval na hrudi.
Já ale ne a ne zabrat. Pořád jsem tu scénu měl před sebou. Přemýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdybych tam nepřišel. Nechal by se Calum pod návalem vzrušení přemluvit? Přestal by Matthew? A nebo by pokračoval bez ohledu na Caluma? Vážně mě to děsilo. Byl jsem si ale jistý tím, že Mattovým odchodem to mezi námi rozhodně neskončilo. Čekám od něj vysvětlení a taky omluvu pro Caluma. Debil.
Zhruba po půl hodině co Calum spal a já bděl, přišel pokoj navštívit Charlie. Hned jsem mu prstem naznačil, ať se chová tiše. Z druhého konce pokoje si přitáhl židli a posadil se hned vedle nás. Pokáral mě pohledem když zjistil, že nejsme oblečení.
"Neboj se," zašeptal jsem. "Jsem tak šťastnej, Charlie!"
"Moc vám to spolu sluší," usmál se.
"Koukni se na něj, vypadá jako andílek," rozplýval jsem se a přitom jsem ho políbil do vlasů. Tiše se zasmál, ale stále na nás koukal jako na svatý obrázek. Vím, že byl za nás šťastný. Jeho výraz mi to dával dostatečně najevo. Byl to taky první člověk, kterému jsem se svěřil: "Miluju ho, Charlie. A strašně moc."
