Do večera přibyly desítky nových článků o mém a Calumově vztahu. Byly to samé žvásty a nesmysly. A já Calumovi zakázal je číst. Už takhle se dostatečně stresoval před zítřkem a příjezdem jeho rodiny, že jsem mu nedovolil přikládat si na svoje ramena ještě víc tíhy. Naopak jsem se ho snažil nějak rozptýlit, ale ať už jsem udělal cokoli, vždycky to skončilo pouze chabým úsměvem a povzdychnutím. Lámalo mi srdce ho takhle vidět. Pokaždé to byl on, kdo byl pozitivně naložený a rozdával úsměvy na všechny strany. Teď skoro nevypadal ani jako on. Tvář měl zbledlou a oči plné strachu.
Slovy bych nedokázal vysvětlit, jak moc mě to mrzelo. Ne kvůli mně, kvůli jemu. O mně ať si ostatní říkají co chtějí. Ať mě nenávidí, ukazují si na mě a smějí se mi, klidně. Seru na ně. Nejsem tu pro to, abych žil pro ně, abych pro ně něco dělal. Přinejhorším abych dělal to, co chtějí. Ne, takhle to nefunguje. Když řeknu, že si koupím kočku, tak si koupím kočku, když řeknu, že chci svůj život strávit s klukem, kterého bezmezně miluju, tak ho s ním taky strávím. Na žádné svolení nebo názor jsem se jich neptal.
Tak proč to nemůžou pochopit?
Calum, Calum to byl trochu jiný materiál. Byl křehký jako ten nejjemnější porcelán a já si byl vědom toho, že jedno špatné slovo mu může ublížit. Nejdřív jsem ho chtěl vzít na večerní procházku, ale nakonec jsem byl vděčný za náš pobyt na hotelovém pokoji. Styku s lidmi, kteří by mu mohli ublížit jsme se museli vyvarovat. Nebudeme to moct dělat napořád, spíš jen prozatím, než se dostane z toho prvotního šoku. A že to šok byl.
Bylo tu tolik věcí, ze kterých mohl a pravděpodobně musel být vyděšený a vykolejený. Vzhledem k jeho nízkému věku bylo abnormální účastnit se takto velkých soutěží. Být na mušce kamerám, reportérům, novinářům, ale jindy i zvídavým fanouškům, to rozhodně není snadná záležitost. Sype se to na vás ze všech stran, cítíte se sami v úzké uličce, jejíž konec se zdá být nedosažitelný. Ten kluk tenhle tlak ještě vůbec poznat neměl. Nebyl to tady pro něj jenom jeho první grandslam, ale i první zamilování - jak mi vyprávěl a já se u toho roztékal - a taky první krok do podvědomí tenisových fanoušků a celého světa. Úplně každý by si přál, aby si ho ostatní pamatovali v tom dobrém světle. Homosexualita však není nic zlého. Ale oni nebyli jako já a zbytečně dělali z komára velblouda.
Tak moc, že mému sluníčku doslova zmrzl úsměv na rtech.
Kéž by to viděl aspoň trošku jako já a nebyl celý večer myšlenkami někde úplně jinde. Nezazlíval jsem mu to, jenom jsem se o něj bál.
"Půjdu do sprchy, jo?" oznámil mi po chvilce koukání na nějaký zábavný pořad, u kterého jsme se stejně nebavili.
"Brzo se mi vrať," krátce jsem mu přitisknul rty na čelo a pak ho pustil. Zmizel mi ze zorného pole tak rychle, že jsem stěží stačil zaregistrovat jeho odchod. Postel bez něj byla krutá a studená. A já si uvědomil jednu šílenou věc. Jak dlouho budu muset trpět postel sám pro sebe, až to tady zabalíme? Doposud jsem si vskutku neuvědomoval, že jsme každý z jiného kontinentu, vzdálených od sebe tisíce kilometrů. Dělených oceánem a časovými pásmy. Pomalu, ale jistě se dostavilo to nepříjemné stahování žaludku s otázkou jak to všechno bude dál? Rozchod? Nepřipadá v úvahu. Nejsem blázen abych si nechal uniknout lásku svého života. Vztah na dálku? Zajímalo by mě, kolika párům tohle vydrželo. Ne, že bych nám s Calumem nevěřil, jenže... jenže. Neviděl jsem v tom jediné pozitivum. Bylo to na nic. Ta úzkostná myšlenka na naše brzké rozdělení se plížila kolem jako temný stín, připravená mě kdykoli pohltit.
Prohrábnul jsem si vlasy a začal na televizi přepínat programy. Jak jsem tam ležel, pohodlně zavrtaný v polštářích a přikrývkách s klimbajícíma očima, tak jsem totálně ztratil pojem o čase. A Calum se stále nevracel.
"Miláčku, už přijdeš?" houknul jsem na něj ospale. Žádná odpověď. "Lásko?" zopakoval jsem hlasitěji, pro případ, že mě poprvé neslyšel. Voda netekla, teď už mě musel přece slyšet.
To mě probudilo dostatečně.
"Calume?" Pořád nic. Zvedl jsem se a zamířil si to ke koupelně. Zaklepal jsem. Nevím, jestli se mi víc ulevilo nebo přitížilo, když se z druhé strany ozvalo: "Ne, ne-nechoď sem." Ta jediná věta byla signálem pro to, abych vstoupil. Ve zlomku vteřiny se mi před očima prohnaly hrůzné obrázky toho, co tam mohl dělat.
Seděl na podlaze s koleny u brady, třásl se jako osika a ramena se mu prudce zvedala od tlumených vzlyků. Bylo to horší než cokoli na světě. Vidět v tomhle stavu někoho, koho milujete. Přispěchal jsem k němu a skončil vedle něj na dlaždičkách. Byl úplně ledový, jak na sobě neměl nic než boxerky.
"Co se stalo? Calume, miláčku, musíš mi to říct," naléhal jsem na něj a chytil jsem jeho obličej.
"N-nezvládnu to. Já... já to nezvládnu, Luku," vzlykal. Tváře měl úplně mokré od slané vody. Rychlým pohybem jsem mu je osušil. Byl jsem to jenom já, kdo ho mohl uklidnit. Kdo mu mohl pomoct.
"Co nezvládneš? No tak, mluv se mnou!" Srdce jsem měl až někde v krku.
" Promiň, j-já... tohle ne-nemůžu. Omlouvám se. Já... m-myslel jsem, že... že..." nebyl ani schopný dopovědět větu. Tak strašně se klepal a nešlo to zklidnit.
"Že co?!" I přestože jsem byl rozčilený, tak jsem se snažil být na něj jemný. Nechtěl jsem ho ještě víc vylekat. "Calume, tak co se děje?" vyjekl jsem na něj zoufale, když mi neodpovídal.
"Miluju tě, t-to se děje," odpověděl a já najednou nechápal.
"To přeci není důvod k pláči...? " poposedl jsem si k němu ještě blíž.
"Není to s-správný, Luku! Miluju tě a-a chci t-tě milovat, ale oni mi to n-nedovolí," plakal. Přitáhnul jsem si ho do objetí a obličej mu zabořil do havraních vlasů. "Lásko, poslouchej mě... to přece není vůbec pravda. Jsou to nesmysly. Ty moc dobře víš, že je to tvůj život a tvoje rozhodnutí a můžeš si milovat koho chceš. Neříkej mi, že si do toho necháš mluvit."
Najednou se začal vymaňovat z mého stisku. "N-ne... nechápeš to. Bojím se, že... že nás donutí s-se rozejít a... a... tak to radši u-dělám sám."
Naprosto jsem se zhrozil. "Uděláš co?!"
"Bude lepší, když... když se rozejdeme."
Spadla mi čelist.
