„Nemůžu tomu uvěřit, Luku,“ vydechl zasněně, když jsem ho dovedl do šatny. Řekl to už nejmíň desetkrát! Slíbil jsem si, že na něj za to nebudu hnusný, ale všeho moc škodí.
Zastavil se na kraji místnosti a hodnou chvíli si jí přeměřoval očima. Potom šnečím krokem obešel každou skříňku, jemně přes ně přejel prsty, a nakonec si důkladně prozkoumal všechny plakáty starých tenisových legend na stěnách. Po celou dobu ho neopouštěl šťastný úsměv. Musel jsem ho několikrát pobídnout, aby už se šel konečně převlíknout.
Chodbami, které vedly už přímo na kurt, jsem ho musel před sebou doslova popostrkávat, protože jsem měl obavy, že kdyby šel za mnou, tak bych ho opravdu ztratil. Byl by schopný strávit pět minut na záchodech pozorováním úžasné mechaniky dávkovače mýdla. Když jsem tu byl poprvé já, byl jsem nadšený, ale rozhodně ne tolik. Anebo jsem to přinejmenším držel aspoň trošku na uzdě. To on ani náhodou.
„Co je támhleto?“ zajímal se a ukázal na pootevřené dveře.
„Tam se dělají interview, pojď už.“
„Půjdeme tam?“ žadonil.
„Někdy jindy,“ zvýšil jsem hlas. „A pohni sebou trochu. Nepotřebuju, aby mě trenér zbuzeroval za to, že tam je dřív než my.“ To bych mu vřele poděkoval.
„A Luku? Půjdeme taky někdy na centrální?“ pověsil se na mě. On mě snad vůbec neposlouchal! „Že mě tam vezmeš, že jo? Klidně ti za to i zaplatím, fakt, slibuju! Včera mi totiž trenér řekl, že tam se mnou nepůjde a že bych se měl soustředit na svoje výkony a nemyslel na kraviny. No jo, jemu se to řekne, když už tu byl tolikrát…“
„Možná má pravdu,“ usadil jsem ho a neúspěšně jsem se snažil ho ze sebe sundat. Byl tak nesnesitelně vlezlý!
„Prosím!“ zakňoural jako malé dítě, které v obchodě žebrá od rodičů lízátko. Malá lež ještě nikdy nikomu neublížila: „No jo, možná někdy. Až bude čas.“ Samozřejmě jsem neměl v plánu s ním dobrovolně trávit své cenné minuty života. To by byla sebevražda.
Na kurtu to snad bylo ještě horší. Prozkoumal každý kout, osahal si povrch a nakonec si lehl někam doprostřed dvorce. Kdybych tu byl bez něj, byl bych už dávno rozcvičený, rozpinkaný a měl bych za sebou minimálně deset minut tréninku. Neochotně jsem z jeho tašky vyndal raketu a hodil jí vedle něj. Ani to s ním nehlo. Tak fajn, když to nejde po dobrým… Jsem ještě dost mladej a krásnej na to, abych si tu hrál na jeho mámu. Možná ho probere tenhle tenisák. Přešel jsem na svojí polovinu a připravil se na podání. Dal jsem do něj tu největší sílu, co jsem dokázal.
A už to bylo.
Míček rozhodně nedopadl tam, kam jsem ho směřoval. Měl mu prosvištět kolem hlavy a ne do ní narazit. Mělo ho to jenom dostat na nohy, sakra! Vykřiknul bolestí a schoulil se do klubíčka. Výborně, Luku, to se ti povedlo. Můžeš si ho tu klidně zmrzačit. „Promiň!“ křiknul jsem na znamení omluvy. Chvíli jsem čekal. Nic. Dostal jsem trochu strach. Rozhlídnul jsem se kolem sebe, ale naštěstí jsme tu stále byli sami. Doběhnul jsem k němu a klekl si k němu na kolena.
„Calume?“ špitl jsem. Srdce jsem měl až někde v krku. Co když jsem mu vážně něco udělal? „Je… je ti něco?“ Ulevilo se mi, když se pohnul. Překulil jsem ho na záda, abych mu viděl do obličeje. Držel se za hlavu, přesně za to místo, kam ho míček trefil. Víčka měl pevně sevřená k sobě a ve tváři bolestnou grimasu. „Promiň, to jsem nechtěl,“ omlouval jsem se. „Ukaž mi to.“ Opatrně jsem sundal jeho ruce z toho postiženého místa a pořádně si to prohlídl. Na jeho spánku mu zářil obrovský červený flek. Ten tenisák mohl letěl rychlostí i dvě stě kilometrů za hodinu. Budu se modlit, aby se nesložil.
Nenáviděl jsem se, protože první myšlenka, co mi proplula hlavou, byla, že alespoň nebude vypadat líp než já. Byl jsem taková svině.
„To si taky zapíšu do deníčku,“ vydechnul. To je blbec, zasmál jsem se v duchu.
„Můžeš ho po mně chtít jako odškodný,“ ušklíbl jsem se. „Nechceš na to dát led nebo něco? Měl by ses aspoň napít,“ konstatoval jsem a pomohl mu se zvednout. Zavrtěl hlavou. „Jdeme trénovat,“ rozhodnul. Trochu váhavě jsem se vrátil zpátky na svojí půlku a v duchu si nadával. Tak nejdřív mu skoro urazím hlavu a pak se bojím, aby tu neomdlel. Charlie měl vždycky pravdu, měl bych nejdřív myslet, než něco udělám.
Hráli jsme pár minut, než se na kurt vkradli naši trenéři a tiše nás pozorovali. Musím přiznat, že jsem byl jeho hrou docela překvapený. Příjemně, samozřejmě. Byl rychlý a mrštný, dobře se pohyboval a nebyl líný běhat. Dokázal doběhnout i balony, které dopadaly těsně za síť a na které bych se já zvysoka vykašlal. Užitečný určitě bude.
Calum byl na dvorci úplně jiný. Řekl bych… sebevědomý? Sebejistý? A hlavně ticho. Bylo vidět, že má chuť hrát a že do toho dává všechno. Líbilo se mi to. Protože jestli se takhle bude chovat i po dobu turnaje, mohl bych si dělat i nějaké ty naděje, které jsem dneska už skoro všechny ztratil, už od první chvíle, kdy promluvil. Měl jsem tak trochu pocit, že jsem mu křivdil. Opravdu nebyl tolik špatný.
Kámen úrazu však přišel tehdy, když se trenéři rozhodli se zapojit do tréninku. A když si Calum sundal tričko. Měl lepší postavu než já a já měl sakra dobrou postavu! Jak to ten kluk udělal? V tu chvíli jsem na něj měl zase vztek, ale zároveň jsem na něj nemohl přestat zírat. Na jeho hladké a bronzové pokožce se mu tu a tam zatřpytily kapičky potu, ale přesto vypadal neuvěřitelně svěží. Nechápal jsem to. A nenáviděl jsem ho za to.
„Příjem, Luku!“ houkl na mě Charlie, aby mě uvedl zpátky do soustředěné pozice. Zase po mně chtěl něco nemožného. Jak jsem se měl soustředit, když mi v mém periferním vidění uvízly ty nechutně dokonalá záda?
„Však jo,“ zamumlal jsem. Nešlo to. Vůbec nám to s Calumem nešlo. Přesně jak jsem očekával, nebyli jsme sehraní. Jako jednotlivec mohl hrát dobře, ale v páru jsme se prostě nesešli. Jsem zvědavý, jak to za dva dny dopilujeme.
„Co je? Co je, co je, co je?“ klusal za mnou Charlie. Sedl jsem si na lavičku a začal si do tašky balit ručník a pití.
„Stačí, končím tady,“ odpověděl jsem prostě.
„To teda ne, pojď zpátky.“
„Hrajeme už skoro tři hodiny, mám dost,“ vymlouval jsem se. Popravdě jsem už spíš chtěl utéct od toho trápení. S Calumem jsme se tam plácali jako ryby na suchu.
„Něco ti řeknu. Všichni ostatní hrajou tři hodiny. Ale ty budeš hrát tři a půl, protože chceš bejt co? Chceš bejt lepší,“ domlouval mi. Občas bych ho s těma kecama poslal někam. Vážně mi moc nepomáhal.
„Ty to nevidíš? Nikdy takhle spolu nemůžeme odehrát zápas,“ syknul jsem.
„Musíš se snažit! Když si budeš vsugerovávat, že to nepůjde, tak ono to fakt nepůjde. Mysli trochu pozitivně! Máme ještě několik hodin tréninků na vylepšení. Nebraň se tomu,“ dodal. Naštvaně jsem zase popadl raketu a když jsem procházel kolem něj, tak jsem mu naschvál drkl do ramene. Nezůstal pozadu a obratně mi podkopl nohy tak, že jsem jen taktak udržel rovnováhu. Tímhle si mě pokaždé dostal zpátky na svojí stranu. Nemohl jsem si odpustit svůj úšklebek na něj.
„V pohodě?“ zeptal se Calum, když jsem si k němu přišel pro míčky.
„A ty?“ pochopil, že jsem měl na mysli ten nepříjemný incident. Přikývl a usmál se. A já mu úsměv opětoval.
Jestli se nemýlím, bylo to poprvé, co jsem se na něj upřímně usmál. A ani to nebolelo.
