*o několik hodin později*
Bylo mi špatně. Strašně špatně. Nemyslím fyzicky, to ani ne, ale spíš pocitově. Mísilo se ve mně snad úplně všechno. Záchvěvy strachu, úzkosti, vzrušení, nadšení i znepokojení. To byl opravdu ale pouze malý střípek toho, co se ve mně tlouklo.
To bylo hodně špatné. Když hráče zradí hlava, může rovnou pomýšlet na odchod ze dvorce se zklamáním. No a já od toho nebyl vůbec daleko.
Seděl jsem v šatně na lavičce v péči mého osobního fyzioterapeuta. Pomáhal mým lýtkům zbavit se té napjatosti a těžkosti. Jeho prsty obratně tancovaly po mých svalech a kdybych byl aspoň malinko soustředěný, nevýslovně bych si to užíval. Momentálně jsem ale dokázal vnímat jen jednu věc - své splašené srdce, které pumpovalo tak rychle, jako by si chtělo prorazit cestu ven skrz hrudník.
Mé čelo orosily drobné krůpěje potu a tváře mi přímo hořely. Připomínalo mi to stavy, kdy jsem jako dítě míval až nebezpečné vysoké horečky, protože přesně tak mi bylo i teď. Nevěděl jsem, co dělat.
"...do sprchy, jo? Hej, princezno! Calume, co se děje?" uslyšel jsem zdálky Lukův ustaraný hlas. Otočil jsem hlavu tím přibližným směrem, odkud na mě Luke volal. Okamžik na to byl u mě a zvedal mě na nohy. "Lásko, co ti je?" naléhal na mě. Zmohl jsem se jenom na malé zavrtění hlavou. Motala se mi, a jak. Viděl jsem rozmazaně a všechny objekty se slévaly do jedné velké šmouhy.
Nechápal jsem, proč mi tak bylo.
Luke mě s trenérovou pomocí dotáhl k umyvadlu, namočil nějaký ručník do ledové vody, poté mi ho přitisknul k čelu a začal mi otírat celou tvář. Horkost neustoupila, ale motání hlavy ano.
"Úplně hoří, Charlie," konstatoval Luke. "Co jsi vyvávěl? Ráno ti bylo dobře..." tentokrát otázku směřoval na mě. Pokrčil jsem rameny a zalhal jsem: "Stává se mi to často, nedělejte si starosti. Jenom chvilkový slabosti, trpím na to už odmalička. Uhm... už je to dobrý. Už je mi líp. Co-cože jsi to předtím říkal, Luku?"
"Nevypadáš na to, Calume. Podívej se na sebe, tohle není přece dobrý," namítal Luke.
"Chci si jenom sednout, jo?"
"Seženeme ti prášek, ať tolik netrpíš," řekl Charlie, jenže Luke v zápětí reagoval: "Snad si nemyslíš, že bude v tomhle stavu hrát!"
"Samozřejmě, že budu, zlato. Jsem v pohodě," ujistil jsem ho.
No, nebyl jsem. Bylo mi pořád stejně, ale hrát jsem musel. A hlavně jsem chtěl.
A taky jsem hrál. S každým ohlušujícím potleskem jsem měl pocit, že se mi hlava rozletí na kousíčky, ale pokaždé jsem se podíval na Luka - který mě mimochodem celou dobu starostlivě skenoval pohledem - a věnoval mu malý úsměv. Občas jsem taky zabloudil očima mezi diváky. Potřeboval jsem se ujistit, jestli jsou jejich pohledy stejně tak pichlavé a zvědavé jako u těch na snídani. Jenže nevím. Stačilo, že jsem to cítil. Jak se všichni, co sedí na tribunách kolem mě, přibližují, padají na mě a uvězňují mě v malinkém prostoru. Žádám a prosím je o kousek milosti nebo pochopení, o poslední nádech a výdech. Nakonec mě pohltí.
Nikdo se neptá a nikdo nerozumí.
Proplouvali jsme zápasem jak to šlo. Ztratili jsme první set poměrem 3:6 a ani ve druhém to nešlapalo jako hodinky. Jenže pak, za stavu 3:1 a 30:15 pro soupeře, se stal zázrak. Jeden z dvojice, Richie Parker, špatně došlápl a bylo zapotřebí přivolat ošetřovatele. Hra se na tu chvíli pozastavila a my se posadili na lavičky. Nervózně jsem se rozhlížel do všech koutů stadionu a když jsem pohledem omylem zavadil o obrovskou tabuli, na kterou se dostaly všechny záběry z kamer, co nás snímaly, zděsil jsem se, protože jsem musel vypadat jako blázen, jak jsem neustále otáčel hlavou z jedné strany na druhou. To byla skvělá návnada.
Homosexuál a k tomu ještě blázen. Udělají si o mně hned na začátku kariéry opravdu hezký obrázek.
"Luku..."
"Ano? Co se děje?" rychle reagoval. Jako by na to čekal. Otočil se ke mně a já se zlekl, že bude chtít navázat i nějaký fyzický kontakt. Neměl bych takový strach, kdyby nebyl každý náš pohyb monitorován a promítán celému světu v přímém přenosu.
Ale stejně jsem si nemohl pomoct. Umiloval bych každý kousíček jeho obličeje, těla i duše k smrti. Byl tak nádherný. Nádherněší než všichni lidi dohromady.
Ty andělské modré oči mi vdechovaly život. Ani teď v nich nechyběla ta malá jiskřička, jež zářila jasněji a hřála více než dnešní ostré sluneční paprsky.
Už nikdy jsem se nechtěl dívat jinam než do jeho očí.
"Miluju tě," naznačil jsem ústy. Nejdřív vypadal překvapeně, ale hned na to se široce usmál. To bylo vítězství. Byl můj, byl celý jenom můj. Ten nejlepší kluk, co chodí po téhle planetě a zrovna já mám to štěstí nazývat ho 'mým'. Byl to neskonale úžasný pocit.
A když už jsme u štěstí, momentálně nám hrálo do karet. Richie prohlásil, že není schopný pokračovat v zápase dál, což znamenalo, že jsme s Lukem kontumačně vyhráli. Znamenalo to jediné - postup do zítřejšího semifinále. Bylo to neuvěřitelné. Já a semifinále na Australian Open? Před několika týdny nemyslitelné. Ale teď...
"Pánové, velká gratulace! Právě máte za sebou další krok, další dílek ke složení puzzlí. Jaké to je? Calume, řekněte nám, jak se právě teď cítíte?" muž s mikrofonem nás uvedl znovu na kurt a začal mi tu věc strkat před obličej.
"Jak se cítím? To se nedá dost dobře popsat, víte, jsem plný emocí. Jsem šťastný a vykolejený. Ale víte jak... tak dobře vykolejený," odpověděl jsem.
"To jsi řekl moc hezky," pochválil mě Luke a ten zpravodaj vše zachytil.
"Luku, chcete se vyjádřit?"
"Ach ne, jen musím souhlasit s Calumem, cítím se přesně jako on."
"Jste připraveni na zítřejší semifinále? Nebo se budete přípravě věnovat ještě dnes?" zajímal se. Luke řekl: "Nechceme nic podcenit, přípravy budou pokračovat i dnes." Podle jeho pohledu jsem usoudil, že ty 'přípravy' budou zahrnovat něco jako postel, mísu polévky, horký čaj a hodně něžných polibků na čelo. V duchu jsem se pousmál a znovu jsem se zaradoval, jaké že štěstí to vlastně mám.
A najednou už mi tak špatně nebylo.
"Luku, Calume, je pravda, že netvoříte pár pouze na kurtu, ale i mimo něj?" Na krátký okamžik zavládlo ticho. Bál jsem se cokoli odpovědět, ale taky jsem se bál, že to Luke udělá za mě. Reagoval jsem jediným způsobem, jaký mi připadal správný.
"Na tohle téma nechceme a nebudeme odpovídat."
-
Kapitola č. 31 a pomalu se blížíme do závěru. Rozhodla jsem se děj zbytečně neprotahovat, nechci, abyste se mi tu unudili:D
Druhá věc - Wattpad awards. Guys, díky vám se tahle povídka i já jako nejlepší spisovatel dostala do semifinále soutěže!❤ opět tedy můžete hlasovat a uděláte mi neskutečnou radost, když budete!
Na profilu @WattconsCZ si najděte aktuální hlasování (věřím, že to zvládnete, došlo mi, že odkaz vám nepůjde otevřít) a jen se řiďte pokyny, které jsou u té časti napsané:) děkuju, děkuju, děkuju!❤
Love ya xx
