Když jsem se ráno probudil, Calum už na mě koukal. Podle tmavých kruhů pod jeho očima jsem hned usoudil, že toho moc nenaspal. Cítil jsem se špatně, protože já celou noc spal jako beránek.
"Kolik je hodin?" zamručel jsem.
"Osm," řekl okamžitě. V jeho hlase nebylo ani stopy po tom, že by se vzbudil teprve před chvílí. Byl čistý a vypadalo to, že mě sleduje už hodně dlouho.
"V kolik hrajeme?" zívnul jsem a znovu jsem zavřel oči.
"Až v jedenáct."
"Hrát si můžeme i teď," ušklíbnul jsem se a poslepu nahmatal jeho rty. Obtáhnul jsem je prstem a potom ho spustil dolů po jeho těle. Cítil jsem pouze tu neuvěřitelnou hebkost a vypracované svaly. Co na tom bylo nejlepší - všechno to bylo moje. A byl to ten nejlepší pocit na světě. Mnohem lepší, než všechny moje slavné a cenné trofeje, na které možná akorát tak usedal prach.
Dlaní jsem líně bloudil po celém jeho obnaženém trupu, rukách i obličeji. Calum mě občas někde zastavil, přitáhnul si mojí zvědavou ruku k obličeji, obdaroval jí několika nevinnými polibky a zase jí nechal jít. Nechápu, jak jsem bez něj mohl žít. Normálně fungovat.
A jak to bez něj vydržím.
Překulil jsem se na něj a moje rty jako první spočinuly na jeho klíční kosti. Začal jsem jemně nasávat...
"Lukey, přestaň. Ještě to někdo uvidí... " strachoval se. Narovnal jsem se a široce se usmál: "A tohle? To nikdo neviděl?" ukázal jsem na svůj krk, kde stále setrvávala necelé dva dny stará drobná znamínka lásky.
"Nevím. Ale nedělej to, prosím. Ne dneska," zašeptal. Sklonil jsem se těsně nad jeho obličej. To množství strachu v jeho očích bylo tak neskutečně obrovské. Nemohl jsem mu nic vyčítat. Ani já nebyl ve své kůži. Ale musel jsem být ten silnější a taky uplatnit ty čtyři roky, které nás s Calumem dělily. Nemohl jsem ho zklamat. Setkání s jeho rodinou nejspíš nebude patřit k těm příjemným událostem, ale slovům, které jsem vzápětí řekl, jsem věřil. A moc jsem chtěl, aby jim Calum věřil taky.
"Zvládneme to. Určitě... určitě to nebude tak hrozný, jak si teď myslíš. Budu tam s tebou, broučku," ujistil jsem ho a pro jistotu políbil. On potřeboval vědět, že na to není sám a že já jsem jeho pomocná ruka. Že se o mě může opřít kdykoli se mu zamotají nohy. A že mu nenabízím pouze rameno, kde může vylít všechny svoje slzy, ale hlavně paže, ve kterých se může schovat před celým světem. To jsem mu mohl dát.
"Ani nevíš, jak strašně moc si přeju, aby už tohle všechno bylo za námi..." povzdychnul si a pohladil mě po tváři.
"Už brzo bude."
***
"Tak pánové, doufám, že jste se na dnešek dobře vyspali, protože víte, co máte před sebou? Semifinále Australian Open, chlapci, semifinále. Tak se koukejte snažit! Nejste žádní čajíčci, tak jim to pěkně zavařte. Jsem na vás oba strašně pyšnej, kdybyste to nevěděli," povzbuzoval nás Charlie pár okamžiků předtím, než jsme měli nastoupit na dvorec. Napětí by se dalo v klidu krájet. Hustá atmosféra nepanovala jenom u mě a u Caluma, ale i na soupeřově straně. Semifinále už bylo něco. Byl to sen. Sen, který jsem se ještě před dvěma týdny neodvažoval snít, protože to vypadalo, že projdeme sotva prvním kolem.
"To je poprvý, co jsem nervóznější než ty, Charlie. Už běž, děláš nám to ještě horší," utrousil jsem, ale nemyslel jsem to zle.
"Však už mizím, soustřeďte se," poplácal nás oba po zádech, ale mě si na poslední chvíli odtáhnul stranou. Tiše řekl: "Už jsou tady. Nezmiňuj se o tom. A hlavně ho podporuj... to potřebuje nejvíc. Ty víš, co máš dělat. Dávej na něj pozor." Plácnul mě přes zadek a zmizel v jedné z postranních chodeb.
Na kurtu nás přivítal silný potlesk a řev diváků. Něco naprosto úžasného a nezapomenutelného. Nikdy jsem se toho nemohl dost nabažit.
Rozehřáli jsme se a začali zápas. Všechno šlo skvěle. Calum výborně podával a běhal k síti a dovolím si říct, že jsme kurtem proplouvali jako jeden. Několik prvních minut jsem si neskutečně užil.
Jenže potom. Odpočívali jsme na lavičce za stavu 4:3. Zrovna jsem si ukusoval z banánu, když do mě Calum vedle strčil a následně úplně zkameněl. Věděl jsem, co to znamená.
"O-oni jsou tady. Do prdele! Co... co tady dělají? Luku, oni... jsou už tady," křičel ke mně šeptem.
"Já vím," přiznal jsem.
"C-co?! Proč jsi mi to neřekl?" zvýšil hlas.
"Pro tvoje dobro, miláč-"
"Neříkej mi tak! Jsou tu mikrofony, nevíš, kdo to všechno může slyšet!" nervoval se. A bylo to v háji. Jeho mysl se naplnila vším možným, jen ne tenisem, jenž byl momentálně nejdůležitější.
"Stejně už to všichni ví, tak o co jde?" rozhodil jsem rukama.
"Tak to nemusíme dělat ještě očividnější! Nemusíme jim házet ještě další návnadu, Lucasi," stál si pořád za svým. "Jdeme hrát," dodal.
Už od začátku byl tak neskutečně tvrdohlavý.
Jak jsem tušil, kvalita hry poklesla jako lusknutím prstu. Velká část jeho podání končila v síti. Vyhazoval do outu lehké balony. Nedokázal dostatečně rychle reagovat. K tenisu potřebujete tři věci: pevnou soustředěnost, dobré reakce a rychlost. A Calum právě teď neovládal ani jedno. Všechno se mu vymklo kontrole.
"Ty debile!" zanadával si na sebe, když díky jeho pokažené smeči dostal soupeř celý set. Přiklusal jsem k němu a objal jsem ho kolem ramen. "Přestaň si nadávat," domlouval jsem mu, "stejně tím ničemu nepomůžeš. Musíš se víc soustředit. Zapomeň na ně, zapomeň na všechno! Teď jsme tu jen my a máme za úkol tohle vyhrát."
"Jak to mám asi udělat, když vidím, jak se na mě dívají? Nemůžu se soustředit... nejde to. Prostě to nejde," řekl nešťastně a já se skoro neudržel a jen taktak jsem ho nepolíbil na čelo. Musely stačit slova.
"Ukaž jim, co všechno v tobě je. Jedině tak se toho zbavíš," radil jsem mu, ale on už to zřejmě vzdal. Dávno předem. Měli jsme ještě tolik šancí zápas obrátit a já to hrozně moc chtěl. Chtěl jsem vystoupat výš, do tenisových nebes.
Zato Calum se chtěl držet nohama pevně při zemi. Díky tomu jsme ztratili i druhý set poměrem 2:6 a naše dobrodružství skončilo. Cítil jsem se najednou tak divně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Charlie musel být zklamaný, z tváří Calumovo rodičů jsem nevyčetl ani trošku hrdosti, celý stadion jásal, protože my tu dneska favority nebyli a Calum se mi skoro zhroutil do náruče. Ani pořádně nevím, jestli bych se na něj měl zlobit nebo ho naopak povzbudit, aby se propříště poučil z vlastních chyb nebo ho prostě obejmout a nepustit.
Rozhodně jsem nečekal, že to bude až tak těžké.
Rozhovory s poraženými nebývaly zvykem, ale já dostal nápad. Nápad, kterým jsem riskoval snad všechno, co jsem mohl. Ale musel jsem to udělat. Došel jsem k reportérovi, který se již připravoval k rozhovoru s vítězi a zdvořile jsem se ho zeptal, jestli můžu dostat minutku. Podal mi mikrofon a já se zhluboka nadechl. Celým tělem jsem se otočil přímo ke Calumovi a shledal se s jeho pohledem.
-
Jsme skoro ve finále guys:) Užijte si poslední kapitoly, už budou maximálně tři:) Děkuju za všechny ohlasy, bez vás by tahle povídka vůbec neexistovala.
Love ya xx
