"Hele, myslím, ehm... že by t-to mohlo počkat na ráno," koktal. Nemohl jsem s ním tak docela souhlasit, protože kdyby to nebylo neodkladné, tak bych sem jistě nechodil. Svědomí mě žralo jako blázen. Ačkoli jsem se snažil si to sobě moc nepřiznávat, vyměknul jsem víc, než bych si přál.
"No, to by nemohlo. Teda... chtěl jsem říct, že bych radši teď. Tak můžu na chvíli dál? Nebudu tě zdržovat dlouho," ujistil jsem ho. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec otevřel dveře dokořán a ustoupil mi. Výborně. Teď už jenom nějak inteligentně zformulovat omluvu a zase budu moct jít. To zvládnu.
Pomalu jsem vešel do potemnělé místnosti, kde jediným zdrojem světla byla televize. Rozpačitě jsem se otočil zpátky ke Calumovi, který přicházel z chodby. Pokynul rukou, ať si sednu. Dopadnul jsem na postel a čekal na něj, až se ke mně přidá. Byl jsem malinko nervózní, protože jsem se v podobných situacích zrovna moc často neocital. Nedokážu říct, jestli mi nějak extra záleželo na výsledku. Spíš jsem ze sebe potřeboval dostat nějaká vlídnější slova.
"Takže?" pobídnul mě.
"No já... chtěl jsem se ti omluvit za tu večeři. Přehnal jsem to. Ehm..." začal jsem, ale zasekl jsem se.
"Luku, nemusíš se omlouvat, jestli ses k tomu nutil. Já vím, že mě lidi většinou nemají moc rádi a..."
"No právě!" vykřiknul jsem. Jenže vzápětí jsem si uvědomil, jak moc blbě to vyznělo. Hned jsem se začal opravovat: "Teda myslel jsem tím, že právě kvůli tomu jsem přišel." Calum na mě pořád sklíčeně koukal. Kurva, teď to zase znělo, jako bych mu chtěl pomáhat s jeho neoblíbeností.
Vzpamatuj se!
"P-přišel jsem, abych se omluvil za to, co jsem ti řekl. Nemyslel jsem to tak. Nebo aspoň většinu."
"Vážně?" trochu se rozzářil.
"No jo. Nemění to nic na tom, že jsi malej a otravnej Jap- chtěl jsem říct Australan a devadesát procent času, co trávíme spolu, mě šíleně opruzuješ, ale... jo, myslím, že na kurtu bysme to mohli dát dohromady, co? Dneska to bylo celkem na pytel, to sis určitě všimnul i ty." Netuším, kde se tohle ve mně vzalo, protože jsem vůbec neplánoval něco takového říct. Rty se mi pohybovaly zcela automaticky a začínal jsem se bát, že bych zase řekl něco, čeho bych mohl sakra litovat. Ale tentokrát úplně naopak. Nemohl jsem nechat ho si myslet, že se s ním chci nejen udobřit, ale hlavně navázat ten jeho vyžadovaný kamarádský vztah.
To bych si něco udělal.
"Hele, Luku, jsi v pohodě? Proč na mě pořád koukáš?" zahihňal se. Uvědomil jsem si, že za tu dobu, co jsem v hlavě promýšlel postupy, jak si ublížit - nejpravděpodobněji bych se donutil si odepřít svojí milovanou koupel v ledu - jsem na něj bez přestání zíral. Bože, to sis musel vybrat jeho a ne třeba tu televizi? Koukej, zrovna tam dávají něco o hyenách.
Nakonec jsem usoudil, že i nepřítomné sledování Calumovy tváře bylo záživnější než pozorování hyen při smyslech.
"Nene, nekoukám," bránil jsem se a odvrátil jsem zrak. "Přemýšlel jsem. O... o... o zítřku a tak. Víš? Myslím, že jsem sice neřekl všechno, co jsem původně chtěl, a-ale to se nějak ztratí. Prostě promiň za tu večeři a za moje chování. Zejtra je snídaně v sedm, kdybys nevěděl. Tak... dobrou," okecal jsem to. Potřeboval jsem neprodleně zmizet. Hned.
"Jo, jo, dobře. A je všechno okay, zdáš se mi nějakej..." Skočil jsem mu do řeči, protože okay nebylo absolutně nic. "Jasně! Jasně že jo, jenom jsem si vzpomněl, že mám ještě něco na pokoji. Ehm... začíná mi kriminálka, jo. Nechtěl bych tenhle díl propásnout, tak už musím."
Musel poznat, že lžu, jako když tiskne.
"O půlnoci? Neměl bys jít spát?" podezříval mě.
"No, možná. Uvidím. Tak se měj a přijď zejtra včas. Na tu snídani. Všichni tam vždycky sní to nejlepší hrozně brzo a... a no, rozumíš mi, ne? Trénink je od osmi, tak taky ať to stíháš. To je asi tak všechno, co jsem chtěl, teď to myslím fakt vážně, takže já už jdu. Dobrou."
Přesně za tohle jsem se nenáviděl. Co blbneš? Co pořád děláš? Jsi narušenej nebo co?! Mazej už od tady toho prokletýho pokoje pryč!
K sobě jsem dorazil udýchaný jako dlouhém míčku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem hlavně uvěřit sám sobě. Co se to tam se mnou sakra stalo? Co si teď o mně musí myslet? Ty vole, a já se jako největší machr vymluvil na nějakou podělanou kriminálku. To se mi vážně nepovedlo. Myslel jsem, že když se mu omluvím, tak mě nebude tolik nenávidět - teda milovat o něco míň, když jsem byl jeho idol - ale teď by se měl omluvit spíš on mě. Za něco, co bylo spíš mojí chybou.
Proč jsi na něj proboha tak civěl? Přemýšlel jsem. Jo, a obvykle při tom ztrácíš řeč a nevnímáš okolí. Přiznej si to. Přiznat si co? Nedělej ze sebe idiota, ten kluk tě ovládá.
Jakkoli jsem se snažil vyhnat z hlavy ten vnitřní hlas, nepovedlo se mi to. Pořád tam byl a byl snad ještě horší než Calum. Hádal jsem se s ním dlouho do noci a přemlouval ho - tím pádem sám sebe - že jsem prostě zpanikařil. Kdyby se mě Calum tak debilně nezeptal, co na něj koukám, tak bych si toho všimnul i sám a něco udělal. Takhle jsem se cítil jako ten největší trapáček na světě.
A přiznejme si, Luke Hemmings a trapáček nikdy nešlo moc dobře dohromady.
Závěr? Nesnášel jsem ho za to, jak se mě neustále snažil změnit. Nedělal to vědomě, to ne. Ale cítil jsem to na sobě čím dál tím víc. Kam se poděl ten sebevědomý Luke? Nebo ten Luke, kterému je všechno jedno? No?
Nemusel jsem si ani odpovídat, abych zjistil, že za to může on. Ta mrňavá australská hvězdička.
Po dlouhé době je tu zase další díl, tak doufám, že se bude líbit:)
Tahle kapitola je malinko kratší a taky jsem jí psala na mobilu, tak se za případné chyby omlouvám:)
Love ya xx
