Ani jsem nepotřeboval budík, abych se probral. Měl jsem za sebou hodně neklidnou noc. Pořád jsem se vrtěl a nějak jsem nemohl pořádně zabrat. Taky že jsem byl pěkně rozlámaný a to jsem udělal sotva pár kroků po pokoji. No, dnešek bude zajímavej.
"Ježišmarjá," vyděsil se Charlie, když mě potkal na chodbě. "Co se ti stalo?"
"Je to moc zlý?" zeptal jsem se s obavami. Přejel mě pohledem od hlavy k patě a přikývnul. Aspoň že byl upřímný.
"Můžeš mi říct, co jsi zase vyváděl? To tě musím pořád hlídat jako malýho kluka, Lucasi?" vzdychnul otráveně.
"Ne!" odseknul jsem podrážděně. "Prostě se mi... špatně spalo." No co, nelhal jsem mu zas až tolik. O žádné návštěvě jsem se zmiňovat nemusel. Ještě by se mu mohlo přitížit, taky už není nejmladší. Ba ne, to byl vtip. Na svůj věk měl mladou duši i tělo. Nic nehrozilo.
"Tak to seš mamlas. Víš, že odpočinek je stejně důležitej jako výkon a v tyhle dny v tomhle počasí dvojnásobně. Já tě varuju," zdvihnul ukazováček, "nebudu tě nikde křísit." Obrátil jsem oči v sloup a začal ho strkat do jídelny. Dá si kafe a roztaje.
Vysoce se mi ulevilo, když jsem zjistil, že tu Calum ještě není. Bál jsem se. Bude se mi za ten včerejšek smát? Bude si teď ze mě utahovat? Na oboje měl plné právo, protože jsem se úplně znemožnil. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem se za sebe styděl.
Ale moje obavy byly naprosto zbytečné.
"Dobré ráno, dobré!" volal okolo sebe na všechny strany, když se objevil s tácem plným zeleniny, ovesných vloček a zeleným čajem. Začínal jsem pochybovat o tom, jestli byl vůbec někdy ve fastfoodu. Samá zdravá jídla...
"Dobré ráno, pánové, dobrou chuť," popřál nám, spokojeně se usadil a začal chroupat kolečko okurky.
"Taky, taky," zahuhlal Charlie s plnou pusou.
"Hele... zkoušeli jste už ty masážní proudy ve sprše? Je to skvělý! Nemohl jsem se odtamtud vůbec dostat!" smál se. "Jednou tam vlezete a už se nepodíváte ven." Trenér se bohužel chytnul: "Tam bych tě mohl občas zavřít, co? Měl bych chvíli klid," drknul do mě.
"A já od tebe," souhlasil jsem.
Musel jsem se hodně přemáhat, abych ze sebe něco dostal. Zdálo se mi, že jsem si tou včerejší omluvou vůbec k ničemu nepomohl a naopak se všechno ještě zhoršilo. Samozřejmě z mojí strany, on byl rád, že si přede mnou zase může dát hubu na špacír. Už jsem se v jeho přítomnosti necítil tak uvolněný a vadilo mi to. Necítil jsem se svůj a abych tady mohl něco dokázat, potřeboval jsem sebejistotu. Říkal jsem to už od začátku, bez kamarádů a závazků mi bylo vždycky líp.
Blbej kluk. Přišel tak rychle, jako se vyčistí obloha po bouřce... a donutil mojí hlavu myslet způsobem, jakým jsem ještě nikdy nepřemýšlel. Opakuju se, ale nesnášel jsem ho za to. A ještě za jeho postavu. A za ten klid, se kterým se mi právě vpíjel hluboko do očí.
"Čaj?" nabídnul mi. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. "Papriku?" pokračoval. Už to je zase tady. Dneska taky přijdou rady o tom, jaký vitamíny jsou obsaženy v paprice?
"Nechci," zavrčel jsem. "Charlie, jdu se připravit," oznámil jsem a rychle opustil stůl. Byl jsem úplně zpocený a to jsem zatím jenom snídal. Tentokrát to ale nebylo kvůli vysokým teplotám. Měl v tom prsty někdo jiný.
Ano, hádáte správně.
***
"Tak to tady balíme, kluci, bylo to dobrý," řekl nám Calumův trenér po dopoledním tréninku. Hrálo se mi špatně, ale sváděl jsem to na únavu. S Calumem to bylo krapet lepší než včera, ale žádné velké zázraky se nekonaly. Budu muset doufat, že nás při zápase osvítí boží světlo a my proklouzneme aspoň do druhého kola. Asi bych se psychicky složil, kdyby se nám ani tohle nepovedlo. Na okruhu se obecně říká, že čím starší jste, tím jste taky odolnější. To ovšem neplatilo pro mě. Mezi elitou jsem se pohyboval už pěkné čtyři, možná pět let, ale kterákoli prohra v mně zanechala stopu. Neuměl jsem prohrávat, nenáviděl jsem, když se soupeři radovali, zatímco jsem se na ně musel dívat. Chtěl jsem vyhrávat a to strašně moc. Chtěl jsem to víc, než cokoli jiného. Doufám, že mě bude Matthew z hlediště sledovat, jak zvedám nad hlavu vítěznou trofej.
No jo, s Calumem, samozřejmě. Na benjamínka bych si nedovolil zapomenout, pomyslel jsem si ironicky.
Sbalili jsme si věci a v šatně se Calum opět začal dotírat: "Víš, co mě napadlo? Trenér mi řikal, že odpoledne už začneme s lehčíma tréninkama a no... tak mě něco napadlo."
"Co prosím tě?" zeptal jsem se ho s předstíraným zájmem.
"Že kdybysme měli čas, tak bysme mohli potom někam vyrazit, co? Jestli teda už něco nemáš. Říkal jsem si, že bys mi mohl trochu ukázat Melbourne, protože jsem tu ještě nikdy nebyl. Byl jsem třeba v Adelaide, ale tady ne. Je to tu hezčí než v Adelaide, ale ne tak hezký, jako v Sydney. Znám hodně lidí, co chtějí ze Sydney co nejdřív vypadnout, ale já se jim pokaždý v duchu směju. Nikdy bych nedokázal bydlet jinde, jestli něco miluju víc než Sydney... no, možná tenis, ale je to dost sporný. Co ty? Máš rád Brooklyn?"
Pomalu jsem začínal vytahovat ručník z tašky, abych mu ho mohl omotat kolem krku a pořádně utáhnout.
"Jo, mám rád Brooklyn a ne, nebudu ti ukazovat Melbourne. Nebyl jsem tu až tolikrát, abych tu znal všechny ulice. Pronajmi si nějakýho průvodce, jestli chceš bejt za turistu," poradil jsem mu.
"Ani centrální kurt? Prosím, slíbil jsi to!" protestoval.
"Nic jsem nesliboval, řekl jsem, že možná někdy," bránil jsem se. To jsem ale vážně řekl!
"Ale někdy už třeba nebude příležitost! Prosím, já vím, že ty to dokážeš nějak zařídit, když tě všichni znaj! Prosím Luku, vem mě tam," žadonil s tím jeho štěněčím kukučem. S tím ať na mě nechodí, ať si nemyslí, že mu na to skočím!
"Hele, když se budeš snažit, tak na něm budeš hrát. To je jako motivace dobrý, ne?"
"No joo, jenomže já chci cejtit to ticho. Slyšet každej krok. Bez žádnejch lidí, chápeš? Teda jako ty tam můžeš bejt, ty se nepočítáš. Ty bys mi tam nevadil. Prosím!"
Určitým způsobem jsem ho chápal. Pocit, když stojíte uprostřed centrálního kurtu ve slavné Rod Laver Areně, ten se vám nikdy neohraje. Možná proto jsem nakonec svolil.
"No tak jo, pořád. Večer tě tam vezmu."
