Calum a jeho lidi dostali pokoje o patro níž než jsem měl já, což jsem považoval za dobrou zprávu. Tak nějak jsem tušil, že Calumovo chování bude sakra podobné chování těch hysterických holek, které by se mezi sebou klidně i přerazily, když po vás chtějí podepsat míček nebo časopis s vaší fotkou na titulce. Kdyby bydlel vedle mě, jsem si jistý, že by byl schopný mi o půlnoci přes zeď vyťukávat obdivné vzkazy morseovkou. Budu se muset obalit pevnými nervy, jestli to chci přežít.
Sotva, co jsem doklopýtal do svého pokoje, jsem si zalezl do sprchy. V tom - podle mého názoru zbytečném - spěchu jsem se nestihl opláchnout v šatně na stadionu. Věděl jsem, že chvilek, kdy budu moct být sám, teď už nebude mnoho. Chtěl jsem si trochu nabrat do zásoby. Pustil jsem na sebe příjemně vlažnou vodu a užíval si každou kapku, která ochlazovala moji hořící pokožku. Tohle klima mi vážně pokaždé dávalo zabrat. Potřeboval jsem povzbuzení. Povzbuzení.
Ne buzerování od trenéra.
„Vylez už z tý sprchy a mazej se připravit!" zabouchal na dveře sprchového koutu tak nečekaně, že mi málem podklouzly nohy.
„Co tady děláš?" vyštěkl jsem na něj. Kdo mu dovolil mi lézt do pokoje? A ještě k tomu do sprchy? Byl dost drzý...
„Příště se zamykej jestli nechceš, aby tě někdo otravoval. Vypni už tu vodu a vylez ven, za pět minut se sejdeme dole. Na posteli jsem ti připravil oblek, bylo by dobrý, kdyby sis ho vzal."
„Cože? Na co sakra oblek?" Prudce jsem otočil kohoutkem a omotal si okolo pasu ručník.
„Jdeme na oběd... na společenskej oběd do luxusní restaurace s drahým jídlem. Nebudeš si na sebe brát ty tvoje backy nebo jak se to jmenuje" upřesnil mi. Oh, myslel jsi snapback, že? „Neptej se a pospěš si," dodal a zase odešel. Pořád jenom samé ‚pospěš si' a ‚pohni'. Možná by se mnou byla kloudnější řeč, kdyby mi neustále do něčeho nekecal.
Měl jsem ho rád, ale často jsem ho měl plné zuby.
Na mé široké posteli byl opravdu pečlivě rozložený černý oblek. Mám zrovna já zapotřebí chodit do nóbl restaurací v těchhle hadrech? Měl jsem na sebe vztek, protože Charlieho vždycky poslechnu. Neochotně jsem na sebe natáhnul černou košili a sako. Absolutně netuším, kde tohle sebral, protože to rozhodně nepocházelo z mého šatníku. Zapnul jsem si černé skiny a postavil se před zrcadlo. Zkontroloval jsem se pohledem od hlavy k patě a na tváři se mi vyloudil úsměv. Ruku jsem si ležérně strčil do kapsy a tou druhou jsem si prohrábl vlasy. Koketně jsem sám na sebe mrknul a v duchu si řekl, že přece jen nevypadám zas až tak špatně. Černá mi sekla. Jen jsem měl pocit, že brzo upeču.
Jak se zdálo, dole všichni čekali jenom na mě. Ne, že by mě to nějak tížilo, přece se kvůli nim nepřetrhnu. Bylo nás asi deset, já a Calum, naši trenéři a další lidé z týmu, které ač jsem nepovažoval za tolik důležité, tak podle všeho byli. Nevím, nerozuměl jsem těmhle věcem a ani jsem nechtěl.
Celkem se mi ulevilo, že i ostatní byli „slušně" oblečení a já tam nebyl jako jediný nabalený ve dvou vrstvách jako šašek. Připadal jsem si tak nepřirozeně, celá tahle slezina na mě byla až moc formální. Zdálo se, že se ani Calum necítil moc pohodlně, protože netrpělivě podupával nohou. Byl oblečený v bílé košili s vyhrnutými rukávy k loktům. V módě jsem se nějak obzvlášť nevyznal, ale musím uznat, že takhle mu padla skvěle. Jako by zářila na jeho snědé pleti. Měl bys na něj přestat zírat, ještě si bude myslet, že stojíš o nějaký kontakt, napomenul jsem se a odvrátil pohled jinam.
Hned, jak mě Charlie spatřil, zavelel k odchodu.
„Uuu, není vám... teda ti horko? To sako vypadá docela horce. Myslím jako že ti v něm musí bejt horko. To víš, tady je buď moc vedro anebo moc zima" smál se. Promiň, nejsem Angličan, abys mě dostal na rozsáhlé konverzace o počasí. Možná bys udělal líp, kdybys mlčel...?
„Jo, je mi horko," souhlasil jsem. Doufal jsem, že mě cestou na oběd ušetří dalších zbytečných slov. Doufal jsem, ale ne dost. Po několika metrech se na mě doslova přilepil a zase spustil: „Co je s Mattem? Proč nehraješ s ním? Pohádali jste se nebo co?" Vzdychnul jsem a malinko se od něj odtáhl. „Ne, nepohádali. Včera blbě spadnul a zlomil si pravý zápěstí. Říká se tomu ironie osudu," uchechtnul jsem se. „Aneb jak se všechno pokazilo."
„Hele... já asi vím, jak se teď musíš cejtit, ale slibuju, že budu hrát tu nejlepší hru, co umím. Nejsem Matt, ale dám do toho všechno."
„Ne, Calume, nejde tu jenom o tebe. Nikdy jsme spolu nehráli, nejsme na naše hry zvyklí! Nevím, jak zareaguješ v určitých situacích, vlastně o tobě nevím vůbec nic," uvedl jsem vše na pravou míru.
„Ty možná ne, ale já o tobě vím všechno," řekl hrdě. V mém podvědomí se mi začal rýsovat obrázek Caluma, jak zběsile projíždí všechny mé sociální sítě a webové stránky, hltá každé slovo každého článku napsaného o mně a před spaním olizuje plakáty s mým obličejem. Bylo to víc než děsivé. Proto jsem od něj odstoupil ještě o několik čísel.
„No, to je super," zamumlal jsem otráveně. „Charlie, jak je to daleko?" křiknul jsem na trenéra, který se momentálně nacházel pár kroků před námi. Chtěl jsem si už konečně sednout někam hodně daleko od Caluma a pořádně se nadlábnout. V klidu.
A taky jsem chtěl zmiznout z téhle otevřené ulice, protože každý druhý tady měl v ruce foťák a tvářil se šíleně nenápadně. Navíc naše početná skupina musela strhávat neobyčejnou pozornost. Muži v černém plus Calum.
Nezbavil jsem se ho ani venku, ani vevnitř. Zabral si židli vedle mě a ochotně se se mnou podělil o jeho jídelní lístek. Všichni ostatní si přátelsky povídali a vypadalo to tak, že si padli do oka. Tak aspoň někdo, pomyslel jsem si ironicky. Já zůstal na pospas Calumovo nezastavitelné puse. Pořád jenom mlel a mlel a mlel. Brzy mě z toho začala bolet hlava.
„Cože?" divil se. „Tys nikdy neochutnal ten salát z krevet? Děláš si srandu? To je nejlepší jídlo!" přemlouval mě, abych si to objednal.
„Ne, nechci to, nejím krevety," odmítnul jsem. Musím podotknout, že zdvořile. Už mi ale pomalu docházela trpělivost. Já tomu klukovi ten jazyk vyříznu a bude pokoj.
„Fakt ne? Tak zkusíme něco jinýho... nějaký jiný mořský plody? Chobotničky? Nebo víš co? Jíš škeble?" zkoušel.
„Nesnášim věci z moře, dám si nějaký normální maso, dobře? Žádný chobotnice ani chaluhy," zavrčel jsem. Tohle mi Matthew udělal schválně. Nebo jsem dostal Caluma za trest. Strávil jsem s ním sotva hodinu a už jsem to nedával. Poslouchat ho bylo vyčerpávající. A udržet zticha nemožné. Nechtěl jsem na něj být hrubý, ale jestli řekne ještě slovo na téma ‚jaký maso máš nejradši', nevydržím to zasáhnu.
„Ne, tak klokaní nemusím ani já, co si myslíš o-" nestačil to ani doříct. Omluvil jsem nás a za rukáv ho dotáhl na záchod. Musím mu to říct.
