"Co se děje, Lukey?" zeptal se mě starostlivě Calum hned po tiskovce. Takže si všimnul, jak ochotně odpovídám na otázky.
"Nic," odpověděl jsem suše. "Jenom mě tyhle novinářský krysy děsně vytáčí! Poslouchal jsi je? To je šílený. Vážně bych chtěl dělat jejich práci. Ani bys nevěřil, jak trapně mi bylo, když se tě pořád dokola ptali, jaký to je se mnou hrát. Matthewa se nikdy nezeptali, tak nevím, co teď dělají. Fakt, promiň."
Zasmál se. "Já byl naopak docela rád. Víš, chtěl jsem jim o tom říct úplně všechno. Protože ty, tohle celý, to je něco, o čem bych dokázal povídat hodiny a hodiny. Nic si z toho nedělej," opatrně nahmatal mojí ruku a propletl jeho prsty s mými. Obezřetně jsem se ohlédnul, abych se ujistil, že jsme v celé hotelové chodbě sami. Všechno se zdálo být klidné. Byl slyšet pouze tlumený smích z nedalekého pokoje, který obývaly dvě tenistky, pokud se nemýlím. Nebylo se čeho obávat...
"Víš o tom, že ses tam málem prořekl?" ušklíbl jsen se a přejel jsem prstem po lemu jeho šedého trička. Přiznejme si, víc by mu to slušelo bez něj. Užuž jsem ho viděl zmuchlané na zemi vedle mé postele.
Možná jsem nebyl moc zkušený, ale v jeho přítomnosti jsem si tak vůbec nepřipadal. Asi to bylo tím, že jsem o čtyři roky starší.
Přikývl. Tak jo, sledovat ho a nic neudělat už bylo v podstatě nemožné. Cítil jsem nesnesitelnou potřebu dotýkat se každého centimetru jeho bronzové pokožky. V hlavě mi problikávaly obrázky, jaké by to asi bylo, kdybych právě teď udělal to nebo ono. Jenže já nechtěl jenom snít. Chtěl jsem ho mít doopravdy. A teď byla úžasná příležitost.
Drsně jsem se přisál na jeho rty a silně jsem ho přirazil na protější zeď. Byl tak překvapený, že na chvíli zalapal po dechu. Toho jsem ihned využil a začal se sápat po jeho tričku. Už aby ho měl dole.
"Po-počkej, půjdeme ke mně," vydechl.
"Jenom když to bude rychle," určil jsem si podmínky, ale už jsem ho začal za ruku tahat pryč. Na schodech mě trhnutím zastavil a na moment se naše jazyky opět potkaly. Bože, byl jsem jako smyslů zbavený. Nic na světě by mě nedonutilo přestat. Nikdy mi nikdo nebyl tak blízko jako Calum. Poznal jsem to, cítil jsem to.
"Rychle," zamumlal jsem mu do pusy a poté se od něj odtrhnul, abychom mohli pokračovat v cestě. Nakonec jsem na jeho dveřích skončil zády naražený já a konečně jsme se ocitli v poslední fázi před naprostým soukromím jeho pokoje. Omotal jsem mu ruce kolem krku a přitiskl se tak k němu ještě těsněji, víc už to snad ani nešlo. Jen to podělaný oblečení mi pořád ještě překáželo ve všem, co jsem měl v plánu udělat.
"Tak už to sundej, zlato," přemlouval jsem ho, sotva co jsme vpadli dovnitř. Bylo to nesnesitelné. Myslel jsem, že mi prasknou džíny, měl jsem tam už moc málo místa.
Když se ani po pěti vteřinách neodhodlal k nějaké akci s jeho oblečením, vytušil jsem se, že veškerá práce zbyla na mě. Nejdřív letělo moje tričko a vzápětí to jeho. Neměl jsem čas obdivovat jeho obnaženou hruď - i když bych jakkoli chtěl - a radši jsem nechal pracovat svoje ruce. Prozkoumal jsem to všechno. Nezapomínal jsem přitom zůstávat ve spojení s jeho ústy. Až když jsem se dostal k lemu jeho kalhot a vzadu pod něj mírně zajel, jsem se přesunul na jeho krk. Tiše zasténal a přesně to jsem chtěl slyšet. Lahodilo to mým uším jako ta nejdokonalejší písnička.
Zničehonic však Calum úplně zkameněl. Spustil ze mě obě ruce a snažil se mě odstrčit. Co to...? Přece se nebojí?
"Co se děje?" zajímal jsem se a přitom se ho pokoušel znovu políbit. Když jsem se na něj ale podíval, zjistil jsem, že se široce otevřenýma očima zírá někam za moje rameno.
Když jsem se otočil, pochopil jsem. V zápalu věci jsme se nepřesvědčili, zda jsme v pokoji opravdu sami. Na posteli seděl Calumův naprosto šokovaný trenér. V té chvíli mě ani tak nezajímalo, co tady kurva dělá jako spíš to, jaká bude jeho reakce. Jestli teda nějaká bude, protože zatím nevypadal, že by se chystal změnit svůj výraz.
Já byl k smrti vyděšený, ale snad ještě víc naštvaný, protože to ten milostivý pán všechno zkazil.
"Odjíždím," řekl nakonec prostě. Moc jsem nerozuměl tomu, jak to přesně myslel, ale podle Calumovo následné reakce jsem si domyslel, že chce odjet někam úplně pryč. Ne jenom z tohohle pokoje.
"Trenére, počkejte! Chci vám to všechno vysvětlit!" doprošoval se na něj Calum, zatímco se jeho trenér zvedal a spěšně odcházel. Během dvou vteřin jsem zůstal v pokoji úplně sám. Poslední, co jsem slyšel, bylo: "Proč jsi mi neřekl, že jsi buzna? Kdy... kdy jsem se to měl dozvědět?!"
Povzdechl jsem si. Buzna. Jak jenom mohl Caluma takhle ošklivě nazvat? Ten chlap neví vůbec nic. Nebudu lhát, už od začátku mi nebyl sympatický. Teď se opravdu skvěle projevil. Ach jo. Litoval jsem lidí jako byl on.
Tak jsme s Calumem stejného pohlaví, a co?
Můžu snad za to, že mě tolik přitahuje? Že je prostě jiný než všechny ty nudné tváře okolo? Za to jsme měli být trestaní nebo co? Za to, že chceme jenom kousek štěstí, stejně jako všichni ostatní smrtelníci?
Dobře, nepočítal jsem s tím, že by se to mohlo vydrásat na povrch až tak rychle, ale brát v potaz se to muselo. Když balancujete nad propastí, spoléháte na opěrnou tyč? Může foukat vítr...
Hodil jsem sebou na postel a několik minut čekal, až Calum přijde. Přišel. A nevypadal vůbec šťastně. Hned jsem si ho stáhnul k sobě. Chvíli jsme jen tak leželi a já poslouchal každý jeho těžký nádech a výdech. "Už má sbaleno, Luku," prolomil ticho.
"On chce vážně odjet?" opáčil jsem naoko šokovaně. V hloubi duše jsem ale byl docela rád. Aspoň tu už nebude ničemu zaclánět.
"Jo. Hned teď," potvrdil. Zvednul ke mně hlavu. "Co teď budu dělat? Mám ho rád. Já nechci, aby se mnou končil. Lukey, vždyť bez něj jsem úplně ztracenej," naříkal. Sklonil jsem se a jako útěchu jsem mu věnoval polibek do vlasů. "Není tady ještě šance?" zkoušel jsem to.
"Není. Nesnáší mě... ale to není novinka. Už docela dost dlouho se mnou měl problém."
"Nerad to říkám, ale jestli jste spolu nevycházeli, tak to nemělo cenu. Zasloužíš si někoho, kdo si tě bude vážit a bude opravdu chtít tě někam dostat. Omlouvám se, ale sakra, co to je za trenéra, kdo tě takhle nechá uprostřed turnaje? Takhle to přece nefunguje..."
"Už několikrát mě varoval," svěřil se, "ale já nevím. Jak si teď najdu někoho novýho? Vždyť mě ani nikdo nezná!" Usmál jsem se na něj. "Neboj se, pomůžu ti. My všichni ti pomůžeme. No a navíc, myslím si, že po Australian Open nebude tak těžký někoho sehnat. Zvládneme to, uvidíš."
Chytnul mě za ruku a zašeptal: "Děkuju." Potom se pohodlněji uvelebil na mé hrudi a zanedlouho začal pravidelně oddychovat.
"Dobrou noc," řekl jsem, i když mě za žádnou cenu nemohl slyšet.
