Lost in life //DOKONČENO//

Já nevím..

„Hej, jsi v pořádku?" probudil mě klučičí hlas.
Pomalu jsem otevřela oči.
„Jsi v pořádku." zeptal se znovu když jsem
mu neodpovídala. Pomohl mi posadit.
Celé tělo mě bolelo.
„Kde to jsem?" zeptala jsem se.
„U mého domu na chodníku."
„Na chodníku?" okamžitě jsem si stoupla, ale
zamotala se mi hlava.
Všiml si toho a jednou rukou mě podepřel.
Až teď jsem si všimla jak je vysoký.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se.
„Já..." odmlčela jsem a zapátrala do své paměti. Jaké je mé jméno?
„Ty nevíš jak se jmenuješ? Buď si to pěkně přehnala s alkoholem a nebo máš ztrátu paměti. Ale jelikož z tebe alkohol necítím, tak to boužel vypadá na tu druhou možnost."
„Já nevím.. nevím své jméno." zamumlala jsem. Byla jsem vyděšená. Proč jsem si nemohla vybavit kdo jsem?
Odkud pocházím a co dělám před domem
toho kluka?
Najednou jsem se začala třást.
Nebylo to ze zimy, protože na nebi svítilo slunce a bylo vedro. Třásla jsem se vnitřně.
Hlava se mi opět zamotala.
Kdyby mě nepodpíral ten kluk, tak bych
upadla na chodník.
„Celá se třeseš. Odnesu tě dovnitř." vzal mě do náruče a odnesl do domu.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Seděla jsem
na velké černé sedačce. Pořád se mi motala hlava.
„Tady je teploměr. Už jsem ho zapnul." vrátil se s teploměrem. S podělováním jsem si ho vzala a strčila do podpaží.
„Opravdu nevíš své jméno?" posadil se vedle mě na sedačku. Zavrtěla jsem hlavou.
„Co si pamatuješ naposledy?" pokoušela jsem si vybavit nějakou vzpomínku, ale moje paměť bylo prázdná.
„Nic. Mám v hlavě úplně prázdno."

Teploměr zapípal a já ho vytáhla. Displej ukazoval číslo 34,6. Ten kluk se ke mně naklonil, aby viděl na displej. Krásně voněl.
„Horečku nemáš. Spíš si podchlazená." vzal si teploměr a položil ho na stolek. Pak vstal a někam zase odešel.
Proč jsem podchlazená a proč si nic nepamatuju? Proboha, co se mi stalo?
Opřela jsem si hlavu o dlaně. Připadala jsem si tak prázdná.
„Tady jsem ti donesl deku. Přikryj se a já
ti udělám čaj." podal mi teplou deku a odešel.
Lehla jsem si na sedačku a přikryla se až
pod bradu.
Pořád jsem se třásla a motala se mi hlava.
Kdo je ten kluk a proč se o mě tak stará? Mohl mě klidně nechat před domem na chodníku a nevšímat si mě.

Je tady další příběh. Snad se vám to bude líbit!

-Baru