Lost in life //DOKONČENO//

Amelie Wilson jsi ty

Paytona vždycky po pár hodinách přišly zkontrolovat sestřičky. Musela jsem se držet verze, že jsem jeho sestřenice. Nechtěla jsem se od Paytona hnout ani na krok. Když se mě ptali, kde má Payton rodiče, tak jsem řekla pravdu, že umřeli. Bylo mi trochu trapně, když přáli upřímnou soustrast i mě.

K večeru mě přišla vyslechnout policie. Ptali se mě, jak byl Payton postřelen. Řekla jsem pravdu. Že se do našeho domu vloupali a já jsem byla schovaná za stromem a Payton šel dovnitř. Když jsem uslyšela výstřel, tak jsem šla dovnitř a tam ležel Payton už postřelenej.
Moji výpověď si zapsali a odešli.

Vrátila jsem se do pokoje zrovna ve chvíli, kdy se Payton začal probouzet. Nejdříve škubal rukou a pak otevřel oči.
„Panebože, jsem tak ráda, že jsi vzhůru." chytla jsem ho za ruku.
„Strašně mě bolí hlava."
„Dojdu pro sestřičku, vydrž." odběhla jsem pro sestru a řekla jí, že se Payton už probudil a bolí ho hlava. Vzala nějaké prášky a šly jsme do pokoje.
„Máte nízký tlak. Tady vám dám prášky a zvýším vám kapačky." sestra mu tam dala prášky, zvýšila kapačky a odešla.

„Jak tě postřelili?" zeptala jsem se, když jsem si sedla na židli vedle jeho postele a vzala ho zase za ruku.
„V kuchyni jsem slyšel hluk, tak jsem vytáhl pistoli a šel tam. Než jsem stihl vystřelit, tak jeden z nich byl rychlejší a střelil mě do nohy. Neviděl jsem, který z nich to byl, ale byl tam ten chlápek z restaurace a pak ještě jeden, který zvonil u mě doma a ptal se na Amelii Wilson. Myslím, že Amelie Wilson jsi ty." zmáčkl mi ruku.
„Cože? Proč si to myslíš?"
„Protože jsem je slyšel říkat, že musí najít Amelii. Prý, že když jsem tu já, tak Amelie nebude daleko.
„Panebože." vydechla jsem. Takže já se jmenuju Amelie? Amelie Wilson? Opravdu by to mohlo být mé jméno?
„Nenechám je, aby ti ublížili." pohladil mě palcem po ruce. (chápete ne?) Pousmála jsem se. Byla jsem ráda, že jsem narazila na někoho jako je Payton.
„Byla tu policie, vše jsem ji řekla. Řekli mi, že až se vzbudíš, tak přijdou a budou chtít popis těch mužů. Já jim dala popis toho chlápka z restaurace, ale toho druhého si moc nepamatuju."
„Já si pamatuju dobře oba dva. Klidně bych je mohl nakreslit. Nechci se chlubit, ale umím dobře kreslit." pousmál se. Vypadal, že už mu je líp.
„Tak se na to podívejme. Vařit umíš, zpívat umíš, hrát na kytaru umíš, a dokonce umíš i kreslit. Je něco co neumíš?" ptala jsem se s úsměvem.
„Neumím rychle reagovat. Kdybych to uměl, tak tu neležím." uchechtl se.
„Měla jsem to být já." šeptla jsem sklesle.
„To neříkej. Nechtěl bych aby se ti něco stalo, rozumíš? Raději já než ty." nechápala jsem proč to říkal. Vždyť jsem pro něho byla skoro cizinec.
„Paytone, to po mně jdou. Ne po tobě. Jestli měli někoho střelil tak mě."
„Neměli střelit nikoho. Je to zločin. A přestaň říkat, že jsi to měla být ty. Pomyšlení, že tu ležíš místo mě je strašný. Prostě je to tak, jak to je. Minulost nezměníš."
Měl pravdu. Minulost se změnit nedala.
„Promiň. Já jen, že mě to ničí, když tě tu vidím ležet." utřela jsem si rukou slzy, které mi stéjali po obličeji.
„Pojď sem." payton roztáhl ruce, abych ho objala. Pustila jsem jeho ruku a pokožila hlavu na jeho hruť. Payton mě objal kolem pasu.

Gm

-Baru