Lost in life //DOKONČENO//

Přestaň bulet

,,Kam mě to vedete?" zeptala jsem se, když mě muž hrubě vedl nějakou temnou uličkou. Ulička byla plná kontejnerů a nikde nebyla živá duše. Chtěla jsem se mu pokusit vysmeknout a utéct, ale držel mě moc pevně.
,,O to se nestarej a zavři pusu." smekl se mnou až tak, že jsem upadla. Na koleni jsem musela mít modřinu, ale o to jsem se nestarala. Seděla jsem na kolenou a muž stál nade mnou. Už mě nedržel.
,,Pomoc! Pomozte mi někdo! Prosím!" vyhrabala jsem se na nohy a utíkala, co mi nohy stačily. Už jsem byla skoro na konci uličky, když mě muž doběhl.
,,Ještě jednou se pokusíš utéct, tak skončíš s kulkou v těle!" opět mě hrubě chytil za loket.
,,Hej! Okamžitě jí pusť!" uslyšela jsem křik. Ten hlas jsem okamžitě poznala.
,,Pohni se a je mrtvá!" muž mě otočil tak, že jsem k němu stála zády. Jednou rukou mě držel kolem krku a druhou ruku měl u mé hlavy ve které svíral pistoli.
,,Vypadni odsud, Paytone." zašeptala jsem a se slzami v očích jsem se na něho dívala. V ruce měl pistoli a pokoušel se střelit mého únosce, ale ten byl dobře schovaný za mým tělem.
,,Pusť jí!" zařval Payton a o několik kroků se přiblížil k nám.
,,Co jsem říkal?! Ještě se pohni a střelím ji do hlavy!"
,,Abych já nestřelil tebe!" zavrčel Payton a udělal další krok k nám. Ozval se výstřel.
,,Nééééé!!" vykřikla jsem, a chtěla se vrhnout k Paytonovo tělu, které se bezvládně skácelo k zemi, ale můj únosce se mnou škubl a chytil mě za loket.
,,Já mu to říkal. Kdyby mě poslechl, mohl žít. A teď pojď, pán už tě čeká!" táhnul mě pryč, ale já se jen tak nedala. Pokoušela jsem se mu vysmeknout.
,,Musíme... Musíme zavolat sanitku... Prosím... Pak s vámi půjdu, kam budete chtít." pokoušela jsem se ho přesvědčit.
,,Půjdeš se mnou hned teď!" zastrčil si pistoli za košily a hodil si mě na záda. Moje bušení do zad ignoroval, a odvedl mě až do nějaké opuštěné budovy. Vyšel se mnou několik vrzajích schodů, otevřel dveře od nějaké místnosti a hodil mě dovnitř na studenou podlahu.
,,Šéf za chvilku příjde. Přestaň bulet, víš, že to nesnáší." prohodil a zavřel dveře. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v nějaké tmavé místnosti. Nic tu nebylo. Jen podlaha, zdi a malé okno. Okno! Vstala jsem a okno otevřela. I kdyby okno nebylo tak vysoko nad zemí, tak bych se odsud stejně nedostala. V okně byly mříže. Se vzlykem jsem okno zavřela. Padla jsem na zem a schoulela se do klubíčka. Měla jsem před očima Paytonovo tělo jak leží bezvládně na chodníku. Žil ještě? Našel ho někdo? Je v nemocnici? Pár minut jsem brečela a přemýšlela nad Paytonem, než se otevřeli dveře a dovnitř někdo vešel. Schovala jsem si obličej do dlaní. Nechtěla jsem se na tu osobu podívat. Určitě to bude jeden z těch chlapů z mého snu.
,,Konečně jsem tě našel. Tolik jsi mi chyběla, má lásko." promluvil hlas.
,,Cože?" odhodlala jsem se podíval na toho člověka, který klečel přede mnou. Toho muže jsem neznala. Měl hnědé dlouhé vlasy a hnědé oči. Mohlo mu být tak kolem osmnácti let.
,,Kdo jste?" zašeptala jsem.
,,Cože? To je vtip?" zíral na mě.
,,Já... Neznám vás."
,,Do hajzlu! Taylere! Co jsi jí provedl?!" zařval a vstal. Do místnosti vešel můj únosce.
,,Co se děje, šéfe?"
,,Proč si mě sakra nepamatuje? Cos jí provedl?!" zavrčel a chytil mého únosce pod krkem.
,,Já... Nic. Přísahám. Ani mě nepoznala. Musel jsem jí sem dotáhnout násilím."
,,Jestli lžeš... Víš, co se stane! A teď vypadni, chci být se svou ženou sám." pustil ho. Únosce přikývnul a zmizel.
,,Se svou ženou?" zašeptala jsem zmateně. Kluk si ke mně znovu kleknul a vzal můj obličej do dlaní.
,,Jsi moje žena. Teda, budeš moje manželka. Měli jsme se brát. V den svatby tě Migelovi muži unesli. Proč si to jenom nepamatuješ? Co ti to provedli?"
V jeho očích jsem spatřila bolest.
,,Jak dlouhou si nic nepamatuješ?" zeptal se.
,,Asi tak dva týdny. Byla jsem v nemocnici na nějakém vyšetření, a zjistili, že jsem brala drogy. Z toho se mi poškodil mozek a já přišla o paměť."
,,Oni ti dávali drogy? Až se mi dostanou do rukou...." odtáhl ruce z mého obličeje a zlostí praštil pěstí do zdi. Leknutím jsem se odplazila do rohu místnosti. Opřela se zády o zeď a přitáhla si kolena k bradě. Bála jsem se.
,,Nemusíš se mě bát. Já bych ti nikdy neublížil." přešel ke mě a sednul si vedle mě.
,,Jak ses dostala do nemocnice? Vím, že jsi byla s nějakým klukem. Viděl jsem fotku v novinách. Tak jsem tě našel."
,,On se o mě staral. Chránil mě. Poslední, co si pamatuju je, že jsem se probudila někde na chodníku. On mě vzal k sobě domů a chránil mě před nějakými muži. Zdál se mi o nich sen, že mě chtěli znásilnit. Pak mi došlo, že to není jen sen. Že se to doopravdy stalo. Kdyby nebylo Paytona, tak bych už tu asi nebyla..."
,,Cože? Znásilnili tě?! Nebo jen chtěli?!" zuřil.
,,Já nevím... Vždycky jsem se probudila. Jinak si nic nepamatuju... Ale Payton si nezasloužil umřít. On mně chránil." znovu jsem se rozbrečela.
,,Oni ho zabili? Už jsem pro toho Payton připravoval děkovnou řeč..."
,,Ne! Ten, kterej mě sem dotáhnul, ten ho zabil. Teda aspoň myslím, že ho zabil. Postřelil ho, nevím jestli to přežil." vzlykla jsem.
,,Co chceš abych provedl Taylerovi? Mám ho nějak potrestat? Vidím, že tě možná smrt toho kluka bolí, má drahá."
,,Prosím jen, aby Paytonovi zavolal zachránku. Třeba ještě není pozdě a Payton žije."
Modlila jsem se, aby tomu tak bylo...

Už mi konečně fungujou ty fotky 🙏🙏

-Baru