Lost in life //DOKONČENO//

Co se ti stalo?

„Tady je ten čaj a udělal jsem ti ještě toasty." Položil na stolek bílý hrníček a talířek s toasty. Pak si sedl kousek ode mně.
„Moc ti děkuju." Schodila jsem ze sebe
deku, posadila se a vzala si talířek. S chutí jsem se do toho zakousla. Až teď mi došlo, jaký
jsem měla hlad.
Snědla jsem oba dva toasty, a pak je zapila ovocným čajem.

„Nemáš nějaké doklady? Třeba v kraťasech?"
Řekl a já jsem si šáhla do dvou bočních
kapes, ale nic tam nebylo.
„Nic v nic není. Jak zjistím kdo jsem? Nic si nepamatuju."
„Zajdeme spolu na policii. Třeba někdo nahlásil tvé zmizení a tvá fotka bude v hledaných osob."
„Můžeme vyrazit hned?" Chtěla jsem už
vědět, kdo jsem a co se mi stalo.
„Už je ti lépe?" Zeptal se.
„Hlava se mi už nemotá. Je mi už líp." Sice jsem se pořád vnitřně třásla, ale nebylo to nic strašného.
„Jen se převléknu a můžeme vyrazit." Vstal ze sedačky.
„Můžu si zatím odskočit na toaletu?"
„Jasně. Na chodbě po pravé straně." Usmál se a vyšel z místnosti.
Já jsem šla na chodbu a otevřela dveře do koupelny. Vykonala jsem svou potřebu a u umyvadla jsem si umyla ruce mýdlem.
Pak jsem vyšla z koupelny, on už tam na mě čekal opřený o zeď.
Všimla jsem si, že má jizvu na pravé straně tváře.
„Co se ti stalo?" Řekla jsem a ukázala na jeho jizvu.
„Ale nic. Můžeme vyrazit?" Zeptal se a přešel k botníku.
„Jojo." Přikývla jsem.
Koukla jsem na svá chodidla na kterých jsem měla černé žabky.
„Tak, můžeme jít." Oznámil a vzal si z poličky u botníku klíče. Ještě u dveří nastavil alarm a už jsem ho následovala ven z domu.

Konečně je tady další kapitola.
Strašně se omlouvám za neaktivitu.

-Baru