Lost in life //DOKONČENO//

To jsem nevěděla

Payton's POV:
Amelie zůstala semnou přes noc. Ano, budu jí říkat Amelie. Byl jsem přesvědčený, že se tak jmenuje. A navíc se mi to jméno líbí.
Chtěla si ustlat na zemi u postele, ale já si přemluvil, aby si lehla zamnou.
Postel je sice malá, takže si musela položit hlavu na mou hruď, ale vůbec mi to nevadilo. Právě naopak.
Nechápal jsem to, znal jsem ji teprve pár dnů, a přesto mi s ní bylo tak dobře, jako kdybych jí znal několik let.
Amelie spala krásně celou noc. Věděl jsem to, protože jsem skoro vůbec nespal, kvůli bolestem. Když mě sestřička přišla ráno zkontrolovat, tak na mě a Amelii zírala.
„Proč vaše sestřenice nešla domů?" zeptala se.
„Sestřenice?"
„Říkala, že je vaše sestřenice."
„Aha. No jo. Je moje sestřenice." lhal jsem.
Nějak jsem tušil, že to Amelie řekla proto aby tu mohla zůstat. A já nechtěl aby odešla. Kam by taky šla? Klíče od domu mají ti zločinci.
„Zůstala tu, protože nemá kam jít. Ti co mě postřelili, tak sebrali klíče od domu. Bydlíme totiž spolu."
„To jsem nevěděla."
„Jak dlouho tu budu muset zůstat?" zeptal jsem se.
„Necháme si vás tu pár dní na pozorování."
„Mohl bych vás poprosit? Dala by se sem dát postel? Aby měla Amelie kde být."
„Zkusím to zařídit. Prospěte se. Za pár hodin vás příjdu vzbudit." usmála se a odešla.
Pohladil jsem Amelii po vlasech a zavřel oči.
Po chvilce jsem konečně usl.

Když jsem se probudil, tak vedle mě už nikdo neležel. Rozhlédl jsem se po pokoji, ale Amelie nikde nebyla. Začal jsem panikařit.
Chtěl jsem vstát z postele a jít hledat Amelii, ale ta pitomá hadička v ruce mi to znemožnila.
„Halooo?? Může mi někdo pomoct?!!" řval jsem přes celý pokoj.
„Pane Moormeiere, co se děje?" přiřítila se do pokoje sestřička.
„Amelie. Kde je?"
„To netuším. Neviděla jsem ji."
„Proboha, najděte ji!" vyšiloval jsem a v hlavě jsem měl všechny scénáře toho jak ji unesla tam ti grázlové.

Měla jsem čokoládu!😏💪

-Baru