Lost in life //DOKONČENO//

Je mi to líto

Amelie's pov:
,,Takže ty mně nemiluješ... Proč, Amelie? Proč?" Josh si povzdechl a posadil se na postel.
,,Já nevím." zamumlala jsem. Stála jsem kousek od něho a zvažovala možnost, že uteču. Ale nevěděla jsem jak bych to udělala. Všude mě hlídala ochranka.
,,Proč si mi to neřekla? Měla jsi na to půl roku!" zvýšil hlas a vstal z postele. Poplašeně jsem udělala pár kroků do zadu. Bála jsem se ho. Tvářil se naštvaně a v ruce stále svíral zbraň.
,,Já ti neublížím, zlato." položil pistoli na noční stolek.
,,Víš, že tě miluju... Ale nesnesu pomyšlení, že tvé srdce patří někomu jinému! Máš milovat mě! Mě!" zařval vzteky a pěstí bouchl do zdi.
,,Já za to nemůžu." hlesla jsem.
,,Kdyby tě neunesli, tak by jsi už dávno byla moje manželka a milovala by jsi mě. Nebo kdyby tě ten Moormeier nenašel! To on na tom taky nese vinu! Zaplatí za to!" znovu bouchl pěstí do zdi. Z ruky mu začala téct krev.
,,Co chceš dělat?" špitla jsem.
,,Je tu ten Moormeier!" ozvalo se zaklepání na dveře.
,,Právě v čas." zamumlal Josh a otevřel dveře.
,,Zbavte se ho." pokynul své ochrance.
,,Nééé! To né!" zakřičela jsem.
,,Máš pravdu, drahá. Zbavím se ho sám." chytil Paytona pod krkem a hodil ho na zem hotelového pokoje. Okamžitě jsem k Paytonovi přiběhla.
,,Neměl jsi sem chodil. Neměl jsi nás sledovat." vzlykla jsem.
,,Okamžitě běž od něj!" zařval Josh a za loket mě od Paytona odtáhl. Payton se postavil, rozeběhl se a vrazil pěstí do Joshova obličeje. Uskočila jsem stranou. Josh se hned vzpamatoval a ránu Joshovi oplatil. Začali se rvát. Pohledem jsem zabloudila k pistoli na stolku. Rozeběhla jsem se k nočním stolku a popadla pistoli do rukou. Ruce se mi třásly a stejně jsem nemohla vystřelit. Payton s Joshem pořád byli v sobě. Zapotaceli se pokojem a shodili velkou stojací lampu. Po půlce pokoje se povalovali střepy. Oni však střepy ignorovali a mlátili se přímo na nich. Nejdříve na nich ležel zády Josh a pak Payton. To byla moje příležitost. Namířila jsem na Joshovo záda a vystřelila. Josh se svalil na stranu. Payton hned vyskočil na nohy a běžel mě obejmout. Srdce mi bilo jako splašené. Právě jsem střelila člověka.
,,Amelie." zamumlal Josh. Z pusy mu tekla krev.
,,Je mi to líto." rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem ho postřelit, ale bála jsem se, že zabije Paytona. Pořád jsem se třásla, zahodila zbraň na zem a Payton zavolal záchranku.
,,Před pokojem je ozbrojená ochranka. Jak se odsud dostaneme?" zeptal se mě Payton a chytil mě za ruku. Podívala jsem se na jeho obličej. Měl pod levým okem podlitinu a roztržený ret.
,,Já nevím. Jestli tu zůstaneme do příjezdu záchranky, tak zavolají policii."
,,Tak ať jí zavolají. Byla to sebeobrana. Potvrdím to. Řekneš jim, že mně a tebe chtěl zabít. Neměla jsi na vybranou." dal mi pusu do vlasů. Asi deset minut jsme čekali na příjezd záchranky. Josh už pomalu umíral. Na podlaze byla spousta krve a on nereagoval. Když se ozvalo zaklepání na dveře, tak Payton odemknul a pustil záchranáře do pokoje. Se záchrankou přijela rovnou i policie. Do pokoje se vecpali i muži od Joshe.
,,No do hajzlu... Mizíme!" zamumlal jeden z nich, když uviděl Joshe. Otočil se i s ostatními a utíkali pryč.
,,Kdo to byl?" zeptal se policista.
,,To jsem byla já. Nechtěla jsem ho střelit, přísahám. Byla to sebeobrana."
,,Já myslel tam ty muže... Takže, vy jste ho v sebeobraně postřelila?"
,,Ano." přikývla jsem.
,,Dobře. Pojedete s námi na stanici. Kvůli výslechu."
Přikývla jsem a záchranáři vynesli Joshe na nositkách ven do sanitky. Já se mezitím převlékla ze svatebních šatů. Když jsem chtěla nastoupit do policejního vozu, tak se u auta objevila Charli.
,,Proboha, holka, co se stalo?" zeptala se.
,,Josh je postřelen. Postřelila jsem ho já. Chtěl zabít Paytona."
,,Bože... To je hrůza. Mám jet s tebou?"
,,Payton jede se mnou. Děkuju. Pak ti zavolám." objala jsem ji a nastoupila do auta.

-Baru