Lost in life //DOKONČENO//

Tohle nemá význam

„Uklidněte se. Určitě si odskočila jen na toaletu. Podívám se po ní."
„Děkuji." poděkoval jsem a sestřička odešla z místnosti. Modlil jsem se aby byla v pořádku. Třeba si jen opravdu musela odskočit.
„Boužela jsem ji nikde nenašla. Na záchodech nikdo není." Vrátila se sestřička do pokoje.
„Cože? Jak není?!" vyrval jsem si tu hadičku z ruky.
„Pane, vraťte se do postele. Jste ještě slabý."
„Musím ji najít." vyběhl jsem z pokoje. Na záchody nemělo cenu jít, tak nebyla. Prošel jsem celou chodbou a zamířil po schodech dolů. Zmocnila se mě úzkost. Určitě ji unesli, zatímco já spal. Neměl jsem usnout, měl jsem zůstat vzhůru!

„Zatraceně!" praštil jsem rukou do okna, které bylo na konci chodby.
„Amelie?" hleděl jsem zkrze okno ven.
„Panebože!" vykřikl jsem radostně a hnal ven.
Seděla na lavičce a oči měla zavřené. Vystavovala svojí tvář slunci.
„Všude jsem tě hledal!" vykřikl jsem.
Otevřela oči a podívala se na mě. Sedl jsem si k ní na lavičku a silně ji obejmul.
„Strašně jsem se bál, že tě unesli." zamumlal jsem jí do vlasů.
„Jsem v pořádku. Jen jsem potřebovala na vzduch."
„To už mi nedělej." pustil jsem ji z objetí.
„Omlouvám se." sklopila pohled k zemi.
„Pojď, půjdeme do pokoje." chytil jsem ji za ruku.
„Dobře. Ale nedrž mě za ruku." pustila mou ruku a vstala z lavičky.
„Hodně ti to vadí?" zeptal jsem se a překvapil tou otázkou sám sebe. Proč jsem se jí na to ptal?
„O to nejde. Nevadí mi to. Já jen, že s tebou nechci nic mít." dívala se do země. Tak to zabolelo.
„Proč?" hlesl jsem zklamaně. Myslel jsem, že ta přitažlivost je oboustraná...
„Protože já nejsem holka pro tebe. Zasloužíš si klidný život. Já do tvého života přinesu jen problémy. Měla bych jít, nepůjdu s tebou do pokoje."
„Cože? A kam chceš jít?" na hrudi se mi zase usadila úzkost.
„Nevím. Budu spát třeba na ulici."
„Tak to teda ne. Ty se pěkně vrátíš se mnou na pokoj a nechci nic slyšet!" zvýšil jsem hlas. Jak ji proboha mohlo napadnout, že by se stala bezdomovcem.
„Paytone, tohle nemá význam. Já odcházím." otočila se. Vysločil jsem z lavičky a stáhnul ji k sobě do náruče. Bez jediného slova jsem přitiskl své rty na její. Projela mnou elektřina a v podbříšku mi poletovali motýli. Nikdy jsem tohle s nikým necítil. Čekal jsem, že se odtáhne, takže mě překvapilo, když začala spolupracovat. Zajela mi prsty do vlasů.
„Takže bratranec a sestřenice, jo?" ozval se za námi hlas.
Odtáhl jsem se od Amelie a otočil se. Stála tam sestřička a měřila nás nepříjemným pohledem.

Jsem zpátky guys!

-Baru