Lost in life //DOKONČENO//

Zatraceně

Amelie's POV:
Otevřela jsem oči a zamžourala do ranního svitu. Přivřela jsem oči a otočila se na levý bok. Spatřila jsem mužskou tvář. Leknutím jsem sebou trhla. Lehce vlnité vlasy hnědé barvy měl rozcuchané. Pramínky vlasů mu padaly do tváře. Payton! Byl to Payton. Jak jsem na chvíli mohla zapomenout? Nejspíše proto, že mě bolela hlava.
,,Hmm, už jsi vzhůru? Jak ti je?" otevřel oči a se zívnutím se protáhnul.
,,Bolí mě hlava. Co se vůbec včera stalo?" poslední co jsem si pamatovala bylo, že jsem šla za Paytonem, ale zamotala se mi hlava a pak už mám jen černo.
,,Někdo tě nadrogoval. Byla jsi úplně mimo."
,,Cože? Ale pokud si vzpomínám, tak jsem žádné drogy nevzala."
,,Co si pamatuješ jako poslední? Co jsi pila nebo jedla?"
,,Jen jsem si lokla vína a pak jsem měla sklenici vody."
,,Jaké vody? Někdo ti nějakou dal?" vstal z postele a hodil na sebe tepláky s tričkem.
,,Pila jsem tu co vždy. Přefiltrovanou vodu z lednice."
,,Ehmm. Ty jsi mě vysléknul?" zírala jsem na své spodní prádlo, když jsem se odkryla.
,,V oblečení by ti bylo vedro. Snad ti to nevadí."
,,V pohodě." vzala jsem oblečení, které bylo poskládané na zemi vedle postele a oblékla si ho. Payton vyšel z ložnice a já ho následovala. Došli jsme do kuchyně. Payton vzal z lednice konvici s vodou a vylil celý obsah do dřezu. Pak vzal i nedopité lahve od vína a vylil je taky.
,,Určitě ty drogy byly ve vínu nebo ve vodě." vysvětlil, když  lahve vyhazoval do koše.
,,Já to nechápu. Kdo by to udělal?" s povzdechem jsem si sedla ke stolu.
,,Cierra. Alespoň si to myslím. Byla na večírku."
,,Ty jsi jí pozval? Potom jak mi nadávala v nemocnici?" byla jsem naštvaná. Jak jí mohl pozvat?
,,Já ji nepozval. Pozvala se sama. Když jsi odešla do kuchyně, tak přišla."
,,Aha. A proč si myslíš, že to byla ona?"
,,Protože jsem ji viděl s těma grázlama. Těma co po tobě jdou."
,,Proboha." zalapala jsem po dechu. Takže ona mě nadrogovala? Zaplatili jí za to? Nebo to udělala zdarma, protože mám vztah se Paytonem?
,,Už tu dál nemůžeme zůstat." oznámil, když mi podal sklenici vody a prášek aspirínu.
,,Chceš říct, že já tu nemůžu zůstat." hodila jsme do sebe prášek a zapila ho.
,,Ne. Odjedeme spolu. Už to mám promyšlený."
,,Cože? Chceš odsud odjet? Vždyť tu máš práci a navíc je tohle tvůj dům. Vyrůstal jsi tu a máš tu přátelé." nevěřícně jsme na něho zírala.
,,Podívej, oni nejdou jen po tobě. Jdou i po mně. Postřelili mě a jejich popis má policie. Ty drogy byly určitě určeny mně. A nebo nám oběma. Ani jeden tu nejsme v bezpečí."
,,Máš pravdu." vstala jsem od stolu a objala ho. Tohle byla situace na nic. Museli jsme odsud vypadnout.
,,A kam chceš jít?" zeptala jsem se.
,,Pojedeme do Londýna. Na internetu jsem našel, že hledají místo učitele hudební výchovy. Už jsem zaregistroval letenky. Půjdeme si zabalit." přikývla jsem a následovala Paytona do ložnice. Sbalil si nějaké oblečení a já si k němu dala do kufru to málo co jsem měla. Pak jsme vyšli z domu a taxíkem odjeli na letiště.
,,Letenky na jméno Moormeir." oznámil Payton ženě za přepážkou. Payton zaplatil kartou a dostal dvě letenky. Pak jsme si šli sednout do čekárny, protože letadlo odlétalo až za necelé dvě hodiny. Payton si koupil časopis a kávu. Mně koupil horkou čokoládu. S úsměvem jsem poděkovala a popíjela sladkou tekutinu.
,,A zatraceně." zamumlala jsem.
,,Co se děje?" Payton se odtrhl od časopisu.
,,Jsou tady." špitla jsem.
Stáli na letišti a rozhlíželi se...

-Baru