Lost in life //DOKONČENO//

Vůbec nic?

„Prosím posaďte se." Mávl rukou k židli postarší policista.
Stáli jsme uprostřed menší kanceláře a na jeho pokyn jsme se posadili.
„S čím vám mohu pomoci?" Zeptal se a díval se na mě.
„Já.. stratila jsem paměť. Nevím kdo jsem."
„Takže si nepamatujete své jméno?" Zavrtěla jsem hlavou jakože ne.
„A vy si pamatujete své jméno?" Přejel pohledem na kluka, který seděl hned vedle mě.
„Payton Moormeier." Odpověděl.
Musela jsem se pousmál. Konečně jsem znala jeho jméno.
Policista si zapsal Paytonovo adresu a mobilní číslo, kdyby se potřeboval semnou spojit.
Pak si mě vyfotil a fotku nahrál do databáze hledaných osob.

„Je mi líto slečno. Ale systém nic nenašel."
„Vůbec nic? Jak tedy zjistím, kdo jsem?"
„Jako první doporučuju zajít do nemocnice, na vyšetření. Aby zjistili proč jste stratila paměť. Následně doporučuju zajít za psychologem. Aby vám provedl spánkovou hypnózu. Hodně pacientů, trpící výpadky paměti, si dokážou
při hypnóze na něco vzpomenout. Já vám bohužel už pomoc nedokážu. Ale každý den se budu koukat do databáze zda někdo nenahlásil vaše zmizení."
„Dobře, děkujeme." Payton vstal a potřásal si sním rukou.
„Nashledanou." Zvedla jsem se ze židle a sklopila hlavu k zemi. Do očí se mi nahrnuli slzy. Zamrkala jsem, aby je zahnala.

„Chceš jet rovnou do nemocnice?" Zeptal se mě Payton, když jsme vyšli ven z budovy. Jen jsem přykývla a on zavolal taxíka.

„Děkuju, že čekáš semnou. A taky za to, že mi pomáháš." Řekla jsem Paytonovi, když jsme v nemocnici čekali v čekárně až mě přijmou na vyšetření.
„Nemusíš mi děkovat. Pomohl bych každému." Pousmál se.
„I tak, děkuji ti."
„Dobře. Není zač."
„Vy jste ta slečna s amnézií?" Přišla do čekárny mladá sestřička.
„Ano, to jsem já." Přikývla jsem.
„Tak pojďte prosím semnou."
Vstala jsem a následovala sestřičku.

„Svlékněte se prosím do spodního prádla a lehněte si na záda."
Poslechla jsem a svlékla se. Vyzula jsem si ještě žabky a lehla si na lehátko.
„Během vyšetření ležte klidně. Pokuste se nehýbat. Vevnitř to bude hučet a vyšetření bude trvat zhruba 20 minut." Sdělil mi postarší doktor.
Přikývla jsem a zachvilku jsem ležela v úzkém tunelu. Po celou dobu jsem klidně ležela.

„Výsledky budou za dva dny." Sdělila jsem Paytonovi, když jsem se vrátila do čekárny.
„Takže, už můžeme jít?"
Přikývla jsem a vyšli jsme z nemocnice.
Zase jsme jeli taxíkem.

Líbí se vám to?

-Baru