Lost in life //DOKONČENO//

Vysoký hezounek

Slyšela jsem jak se ty dva mužské hlasy
o něčem dohadovaly. Neslyšela jsem o čem, nebylo jim rozumět. Posbírala jsem odvahu a šla jsem se podívat do kukátka ve dveřích.
Jeden muž měl sklopenou hlavu, takže jsem mu neviděla do tváře, a v ruce držel svazek klíčů. Druhý muž se rozhlížel kolem.

„Panebože." Vyděšeně jsem se odtáhla ode dveří. Stál tam ten chlap. Ten z restaurace.
Ten úchylák ze snu.
Co teď mám dělat? Schovávat se nemělo smysl. Dřív nebo později se dostanou do domu a najdou mě.
Proběhla jsem domem a hledala zadní východ. Dům však žádný neměl. Jediná možnost byla, že vyskočím z okna. Jenže všechny okna v přízemí vedla do ulice. Uviděli by mě.
Kdybych skočila z okna v patře, tak bych se nejspíš přizabila. Bylo to hodně vysoko.
Stála jsem na chodbě a přemýšlela jak se budu bránit. Když se ozvalo cvaknutí zámku, tak mě napadlo jak utéct.
Popadla jsem do ruky vansky a rychlostí blesku jsem běžela k nejbližšímu oknu, tady do kuchyně.
Otevřela jsem ho a podívala se ven. Ti chlápci už tam nebyli. Slyšela jsem je v domě.
Vyskočila jsem ven a rychle si nazula boty.
Pak jsem se rozeběhla ulicí.
Na konci ulice jsem se otočila, naštěstí mě nikdo nesledoval.
Zahnala jsem doleva. Běžela jsem mezi panelovými domy a přemýšlela co teď.
Nejlepší bude, když najdu Paytona a řeknu mu co se děje.
Jenže jsem nevěděla v jaké škole učí. Na konci ulice šla nějaká paní. Tak jsem se jí zeptala na nejbližší školu. Řekla mi, že je tu základní a střední škola. Riskla jsem to, a zeptala se jí, jak se dostanu do střední školy.
Popsala mi cestu a já se dle instrukcí vydala školu hledat.
Pop pár minutách chůze jsem stála před velkou budovou. Vešla jsem dovnitř a všude vládlo ticho. Musela být hodina. Procházela jsem budovou a modlila se, abych na někoho narazila. Ve druhém patře se mi poštěstilo.
Narazila jsem na uklízečku.

„Promiňte, můžu se na něco zeptat?" Vyrušila jsem jí od vytírání podlahy.
„Copak potřebuješ?"
„Já hledám pana Moormeiera. Jsem ve správné škole?"
„Myslíš toho vysokého hezounka, kterému umřeli rodiče?"
„Přesně toho." Kývla jsem.
„Tak to jsi správně. Má teď hodinu."
„Děkuji." Poděkovala jsem a vydala se hledat učebnu hudební výchovy.
Našla jsem jí až v posledním patře. Na cedulce na dveřích bylo napsáno Učebna hudební výchovy. Pan Moormier.

Úlevou jsem si oddechla a opřela se o zeď naproti učebny.

Naštěstí se za pár minut rozezněl budovou zvonek, takže jsem nemusela dlouho čekat.
Dveře od učebny se otevřely a vycházeli z nich žáci s batohy na zádech.

„Dnes je tak sexy."
„Já vím, ale pan učitel je vždycky sexy." Uslyšela jsem rozhovor mezi žačkami. Koukla jsem se na ty holky a poznala jsem mezi nimi tu barbínu z obchoďáku. Odvrátila jsem zrak k učebně ze které vycházel Payton.

„Co tu děláš? Stalo se něco?" S vyděšeným pohledem ke mně přistoupil.
„Musím s tebou mluvit." Nechtěla jsem mu to říkat na chodbě. Všimla jsem si, že ta parta holek nás pozoruje. Barbína na mě házela vražedné pohledy.
„Pojď, promluvíme si u mě v kabinetu." Vzal mě za ruku. Kdyby ty pohledy barbíny mohly zabíjet, tak už bych byla na místě mrtvá.

Došli jsme do jeho kabinetu a Pay mi pustil ruku.
„Takže, co se děje?" Zeptal se.
„Těm chlap z restaurace a ještě jeden chlap se dostali k tobě do domu. Utekla jsem na poslední chvíli."
„Cože? Jak se tam dostali?"
„Měli klíče. Odemkli si."
„Klíče? A kde je vzali? Jediné klíče mám
já, v saku." Přešel ke stojanu na kterém viselo černé sako. Prohledal kapsy, ale klíče nenašel.
„Do háje! Museli tady být a vzít je." Praštil pěstí do stolu.
„Zatraceně, mohli ti ublížit a já tam nebyl." Zajel si rukou do vlasů.
„Jsem v pořádku. Vyděšená, ale v pořádku." Přešla jsem k němu. S povzdechem mě pevně obejmul.
„Jsem rád, že jsi jim dokázala utéct. Měl jsem tušit, že se pokusí dostat do domu, když jsi ho viděla v noci před domem." Odtáhl se a pohladil mě po vlasech.
„Nechápu co po tobě chtějí, ale už tě nenechám samotnou."
„Musíš chodit do práce. Nemůžu tu být přeci
s tebou."
„Nějak to vymyslíme. Potom co se stalo, už tě nenechám samotnou."
„Dobře." Přikývla.
„Mám teď hodinu pauzu. Pak mám další hodinu. Půjdeme se podívat jestli z mého domu vypadli." Přešel k psacímu stolu a ze šuplíku vytáhl zbraň.
„Proboha, ty máš zbraň!" Vykřikla jsem.
„Ticho nebo tě někdo uslyší. Mám ji na obranu." Zastrčil si pistol za opasek kalhot a přehodil přes ní košili, aby nebyla vidět. Oblékl si sako, vzal mě za ruku a vyšli jsme ze školy.

Idk co mám dělat.

-Baru