Lost in life //DOKONČENO//

Co tě to napadlo?!

,,Musím jít." odstrčila jsem ho od sebe.
,,Zapomeň na mě. Já nejsem pro tebe. Máš na víc než na děvku." utekla jsem z pokoje. Přes slzy jsem skoro neviděla, ale úspěšně jsem vyběhla z budovy. Na silnici jezdily auta a na obloze svítilo slunce. Zasloužila jsem si zemřít. Musím to ukončit. Jak se mi vrátí paměť, tak ze mě bude sfetovaná děvka. Rozeběhla jsem se a skočila hned pod první auto, které jsem uviděla. Čekala jsem nesnesitelnou bolest, krvácení. Ale jen mě to trochu bolelo a na zádech cítila tíhu.
,,Ztraceně, co tě to napadlo?!" uslyšela jsem Paytonův hlas. Byl blízko. Až moc. Najednou ta tíha byla pryč. Zmateně jsme se otočila na záda a spatřila Paytona, jak u mě klečí. V očích měl slzy a já se zmateně ohlédla. Ležela jsem na okraji vozovky.

,,To auto mě nepřejelo?"
,,Ne. Ztrhl jsem tě na poslední chvíli."
,,Sakra." zamumlala jsem. Měla jsme být mrtvá, ne zachráněná.
,,Co to povídáš? Chtěla jsi umřít?" brečel a vzal mě za ruku.
,,Jo. Jsem coura a nezasloužím si tu být." mluvila jsem vážně.
,,Zatraceně, to už nikdy neříkej! Nikdy!" zvedl mě do sedu a objal. Podvolila jsem se a obmotala mu ruce kolem krku. Payton potichu brečel a já nevěděla, co dělat. Zachránil mě, protože mě má rád. Ale jak může mít rád couru? Nezasloužila jsem si ho.
,,Proč to nemám říkat, když je to pravda?" odtáhla jsem se.
,,Poslouchej mě." vzal mi tvář do dlaní.
,,I kdyby byla pravda, co Cierra říkala, tak je to minulost. Nejsi taková. Jsi hodná holka, kterou mám rád." přitiskl své rty na mé. Přitiskl se ke mě a já se zachvěla, i přes to vedro, které venku panovalo. Z polibku nás vyrušilo troubení aut. Odtrhli jsme se od sebe a vstali ze silnice. Payton mě chytil za ruku a přešli jsme, za pomoci přechodu, silnici.,
,Kde jste zase byl?!" okřikla Paytona sestra, když jsme se mlčky vrátili do pokoje.
,,Jen jsem potřeboval na vzduch."
,,Vycházky nemáte dovolené!"
„Půjdete na kontrolu dříve. Už za hodinu. Tady jsem vám našla nějaké oblečení. Oblečte si to a sněste si tu snídani. Pak pro vás příjdu." dala oblečení na postel a vyšla z pokoje.
,,Tak se jdeme najíst." Payton se posadil ke stolu a mě si zase strhnul do klína.
,,Už nikdy si nepokoušej vzít život. Slib mi to." opřel si čelo o mé.
Stále jsem si myslela, že tu nepatřím, a už vůbec ne k Paytonovi. Jenže on mi svým způsobem dával chuť do života. Třeba má pravdu a Cierra si to vymyslela. Možná ti muži mě chtěli znásilnit s já se jim vůbec nenabízela.
,,Slibuju." šeptla jsem.

Gn!

-Baru