Lost in life //DOKONČENO//

Chci to udělat

,,Proboha." zašeptala jsem, když jsem odtáhla zrak od kukátka. To nemůže být pravda! Co tu chtějí? Vyběhla jsem schody do patra a vzala z pouzdra zbraň.
,,Co to vyvádíš?" zíral Payton na zbraň, když jsem seběhla zpátky ke dveřím. Už měl na sobě tričko.
,,Jsou tady." špitla jsem.
,,Cože? Oni? Ti co po nás jdou?" začal taky šeptat.
,,Jen se podívej." kývla jsem hlavou směrem ke kukátku. Payton se podíval do dveřního kukátka, ale obrátil se na mě se slovy, že tam nikdo není.
,,Ale já je tam viděla." nahla jsem se ke kukátku, ale opravdu tam nikdo nebyl. Zírala jsem jen na poletující sníh.
,,To není možný. Stáli přímo přede dveřmi." nechápala jsem to a otevřela dveře. S pistolí před sebou jsem se rozhlédla kolem. Nikdo nikde. Vrátila jsem se zpátky do domu.
,,Asi jsem se už zbláznila." zamumlala jsem. Seděla jsem se Paytonem u krbu.
,,Nejsi blázen. Určitě to byli oni. Chtějí nás vystrašit. To oni vystřelili do okna. Kdo jiný? Jsou tady a chtějí nás k smrti vyděsit. Ale víš co? Já jsem klidnej. Tentokrát jsem na ně připraven." svíral v dlaňi zbraň.
,,Jak můžeš být v klidu? Já jsem strašně vystrašená. Pokud mají hodně nábojů, tak se sem můžou prostřílet!"
,,To můžou, ale neudělají to. Přitáhli by na sebe pozornost, a moc dobře ví, že po nich jde policie. To mi připomíná, že jim to musím zavolat." políbil mě do vlasů a mobilem zavolal na policii, aby jim nahlásil co se stalo.
,,Pošlou sem hlídku." řekl mi Payton.
,,Dobře."
,,Budeme v pořádku, neboj." přitáhl si mě do náruče. Pozorovala jsem praskající oheň a modlila se, aby měl Payton pravdu. Za pár minut už byla v domě policie.
,,Do tohoto okna někdo střílel?" zeptal se nás v kuchyni policista a něco si zapisoval do notesu.
,,Ano, dnes odpoledne." odpověděl Payton.
,,Byl někdo zraněn?"
,,Jen já. Měla jsem v břiše střep, a mám pár ranek na hrudi, ale jinak jsem v pořádku."
,,Dobře. Pokud by jsme něco zjistili, tak se vám ozveme. Kdyby se to opakovalo, tak se ozvěte." Policista se vydal k odchodu a zrovna v tu chvíli se ozval výstřel. Leknutím jsem nadskočila, i když byl výstřel slyšet z dálky.
,,Zůstaňte tady, zjistím co se stalo." řekl policista a odešel z domu.
,,Kdo to mohl střílet?" podívala jsem se na Paytona.
,,To netuším."
Do půl hodiny byl policista zpátky.
,,Nevíte z jaké pistole mohlo být stříleno? Když někdo střílel na vaše okno?" zeptal se policista. To otázka mě zaskočila. Proč se na to ptal?
,,Z brokovnice. Mám tu náboj." Payton odešel, aby náboj přinesl.
,,Hmm, náboj vypadá úplně stejně." prohlížel si ho policista.
,,Ten výstřel před chvílí byl o pár chat dál. Pachatel prostřelil okno. Utíkal pryč, ale chytili jsme ho. Kolega ho odvezl na policejní stanici. Vyslechneme ho a dáme vám vědět, ale dle náboje to vypadá, že i on střílel do vašeho okna. Stejný náboj jsme našli v druhé chatě."
,,Dobře, ozvěte se nám. Děkujeme." Payton byl policistu vyprovodit a pak se vrátil zpátky za mnou do obyváku.
,,Myslíš, že je chytili? Ty dva?" zeptala jsem se.
,,Nic jiného si nepřeju." sednul si ke mě na gauč.
,,Já taky."
Chvilku jsme v tichosti seděli, ale pak jsem si vzpomněla na mou otázku.
,,Ehm.. Vzpomínáš si o čem jsme se bavili? Než zazvonil zvonek?"
,,Dnes zvoňil zvonek tolikrát, že už si nevzpomínám."
Věděla jsem, že lže, protože se uculil.
,,Ale vzpomínáš. Bylo to hned potom co jsi mi to udělal." řekla jsem.
,,Aha. Nojo, myslel jsem, že na to zapomeneš."
,,Takže? Proč si to nechtěl?"
,,Chci se s tebou milovat, ale teď se na to necítím. Ještě pořád mě bolí žebra."
,,Ale já tě chtěla i.. však ty víš co.." nevěděla jsem jak to říct. Chtěla jsem mu udělat tak dobře jako on udělal mně.
,,Vážně bys to chtěla? Já tě nechci do něčeho nutit. Nemusíš to dělat jen proto, že mi to chceš oplatit."
,,Chci to udělat. A né proto, abych ti něco oplatila. Prostě to chci udělat." přejela jsem dlaní po jeho podbříšku.
,,Dobře, ale teď ne. Za chvilku by se nám měla ozvat ta policie." odtáhl mou ruku a položil si jí na hruď.
,,Dobře." líbla jsem ho tvář. Za pár minut se Paytonovi rozezvonil mobil. Volala policie.
,,Ano, určitě ho podáme. Děkuji. Hned tam budeme. Zatím nashledanou." Payton ukončil hovor a otočil se na mně.
,,Přiznal se, že střílel do našeho okna. Půjdeme podat trestní oznámení."
,,Přiznal? A kdo?"
,,To zjistíme až na policejní stanici."
Oblékli jsme si bundu, obuli se a vyrazili autem na nedalekou policii. Tam jsme podali trestní oznámení na jméno Mark Lewis, tak nám řekli, že se jmenuje. A taky nám řekli, že má hodně záznamů v trestním rejstříku. Chtěla jsem toho člověka vidět. Trvala jsem na tom, takže jsem teď, i s Paytonem, stála před jeho celou. Stál zády k nám, takže jsem mu neviděla do obličeje.
,,Otoč se!" zakřičela jsem na něho. On se však neotočil. Zakřičela jsem ještě jednou, ale bylo to k ničemu. Ani se nepohnul.
,,Budu tady stát tak dlouho dokud se neotočíš." založila jsem si ruce na prsou a myslela to vážně. Jednou se bude muset otočit a já budu u toho!
,,Nevím, co tím získáš." rozesmál se. Měl odporný smích. Chtěla jsem znovu začít křičet, ale zarazila jsem se, protože se začal otáčet. Se zadrženým dechem jsem ho sledovala.
,,Je to on." vydechla jsem. Jeden z těch hajzlů z mého snu.
,,Kde je ten druhej?" zakřičel na něho Payton.
,,Nevím o čem to mluvíte." znovu se rozesmál.
,,Tvůj společník! Ten, kterej mě postřelil!"
,,Oba dva jste blázni." znova se rozchechtal.
,,Zabiju tě! Slyšíš?? Zabiju tě!!! Budeš mrtvej!!" ztratila jsem nervy, dlaněmi jsem chytla mříže a začala s nimi třást.
,,No tak, zlato, uklidni se." Payton mě odtrhl od mříží.
,,To ty budeš mrtvá. Vy oba." řekl vážně a otočil se.

Zítra nejdu do školy 😎

-Baru