Lost in life //DOKONČENO//

Zbavte se ho!

Na chodbě před kaplí byla Joshova ochranka. Pokynul jim, aby ho následovali.
,,Jak se o naší svatbě dozvěděl? Byla jsi s ním nějak v kontaktu?!" vedl mě za paži po schodech hotelu.
,,Nevím, jak se to dozvěděl. Jsem stejně překvapená, jako ty. Nebyla jsem se Paytonem v kontaktu.
Došli jsme až k mému hotelovém pokoji.
,,Zůstaňte tady. Kdyby se tu objevil ten Moormeier, tak víte co máte dělat." řekl ochránce. Ti přikývli, a Josh se mnou vešel do pokoje. Zamknul za námi a konečně mě pustil.

Payton's pov:
Pokusil jsem se Amelii zachránit, ale selhal jsem. Neměl jsem jí nechat z restaurace odejít. Měl jsem za ní okamžitě vyběhnout, a říct jí, že ničeho nelituju. Já hlupák místo toho jen zíral, jak utíkala pryč. Zakřičel jsem na ni, to je pravda. Ale asi jsem měl zakřičet něco jiného, než jen "Stůj". Neměl jsem nic křičet, měl jsem hned vstát od stolu a běžet za ní. Jo, běžel jsem za ní, ale příliš pozdě. Už jí někdo někam táhnul. Skončil jsem s kulkou v břiše. Kdybych za ní běžel hned, nevdávala by se. Dozvěděl jsem se to od ochranky, kterou mi její nastávající přidělil, jako poděkování za ochranu Amelie. Zrovna jsem byl na zahradě, když jsem uslyšel kousek z rozhovoru mé ochranky.
,,Tak náš šéf si bere tu slečinku? No, už bylo na čase."
,,To jo, já bych půl roku rozhodně nečekal."
,,A kde se berou? Pozvou nás?"
,,Pokud ti přišla pozvánka... Mně žádná nepřišla. Prý se berou už tento pátek v Las Vegas."
Nemohl jsem dovolit, aby si Amelie někoho vzala. Pořád jsem jí miloval. Ale milovala ona mě? Musel jsem to zjistit. Online jsem si koupil letenku do Las Vegas, sbalil si jen to nejnutnější a taxíkem odjel na letiště. Samozřejmě, že ochranka jela se mnou. Nedovolili mi, abych jel sám. Nakecal jsem jim, že letím do New Yorku. Když se na letišti ozvalo hlášení, že je připraven nástup do letadla, které odlétá do Las Vegas, tak jsem ochránce řekl, že si musím odskočit. Samozřejmě, že šli jako pejsci se mnou. Naštěstí ale čekali na chodbě. Vyndal jsem mobilní telefon z kapsy kalhot a vytočil číslo na policii. Oznámil jsem jim, že před pánských toaletami jsou dva muži, kteří jsou ozbrojeni. O pár minut později jsem slyšel, jak přišla policie. Donutila moji ochranku, aby šli s nimi. Oddechl jsem si a přímo z toalet jsem běžel k odbavovací části. Za chvilku jsem už seděl v letadle a za pár hodin byl v Las Vegas. Do svatby zbýval jeden den a mně bylo jasný, kde se budou brát. V největším kasínu široko daleko. Objednal jsem si nedaleko hotel a už v pátek ráno jsem stepoval před oddávací kaplií. Zjistil jsem si, že dnes dopoledne tu má být soukromá svatba. To musela být svatba Amelie. Přemýšlel jsem, jak se dostat dovnitř.
,,Potřebujete něco?" zeptala se mě žena, která chodila dávat kytky do kaple.
,,Já... asi jsem se ztratil. Jsem tu v hotelu nový zaměstnanec, a poslali mě, abych pomohl s nějakou svatbou. Jsem tu správně?"
,,Aha, šéf mi nic neřekl... Ani nemáte uniformu... No, to je jedno. Bude tu už za hodinu svatba a jsem v časovém skluzu. Mohl byjste mi pomoct s těmi kytkami?"
S úsměvem jsem souhlasil a pomohl s výzdobou kaple. Když bylo hotovo, tak žena řekla, že mám ještě srovnat židle, že se za chvilku vrátí. Na židle jsem se vykašlal, a hledal místo na schování. Rozhodl jsem se pro závěs. Byl dlouhý až na zem, tak jsem si za něho stoupnul, a modlil se, abych nebyl vidět.
,,Kde je ten kluk?" uslyšel jsem hlas. Chvilku jsem slyšel kroky, ale můj úkryt naštěstí nebyl objeven. Žena porovnala židle a odešla. Za pár minut začala svatba. Když se oddávající zeptal, zda má někdo důvod, aby se sňatek neuskutečnil, tak jsem si přehodil kapuci od mikiny přes hlavu, sklopil jsem hlavu, a výšel z mého úkrytu.
,,Já." řekl jsem.
,,A jaký je důvod?" otázal se oddávající.
,,Já jsem ten důvod." odpověděl jsem sebejistě.
,,Paytone." zašeptal hlas, který mi tak strašně chyběl. Zvedl jsem hlavu a sundal si kapuci. Amelie se na mě dívala se slzami v očích.
,,Ty nejseš žádnej důvod!" zavrčel muž vedle Amelie.
,,Přejete si zahájit obřad?" zeptal se zmateně oddávající.
,,Ano, pokračujte s obřadem." řekl Ameliin nastávající.
,,Ne!" vykřikl jsem.
,,Amelie, ty si ho chceš vzít?" upřel jsem na Amelii pohled.
,,Já..."
,,Samozřejmě, že chce." vyštěkl muž vedle ní a pokynul oddávajícímu, aby pokračoval.
,,Amelie? Pravdu." díval jsem se na ní zkrze slzy, které jsem nemohl nadále potlačovat. Tolik mi chyběla, že mě přemohly emoce.
,,Nechci, ale musím." zašeptala.
,,Co?" vyhrkl nastávající.
,,Ty si mě nechceš vzít? Ale já myslel... Myslel jsem, že mě miluješ."
,,Nemiluju. Nikdy jsem ti to neřekla."
,,A jeho? Jeho miluješ?!" zvýšil hlas. Amelie jen přikývla.
,,Já to věděl." pousmál jsem se. Chtěl jsem k ní bězět a obejmout ji. Amelie na tom byla stejně.
,,Ne tak rychle!" vyštěkl muž vedle ní a ze saka vytáhl zbraň.
,,V klidu, neudělej žádnou blbost. Jsou tu svědci." varoval jsem ho.
,,Nevezmeš mi jí, je moje!" zakřičel a popadl Amelii za zápěstí.
,,Opovaž se nás sledovat." zamířil na mě zbraní a hrubě vyvedl Amelii z kaple. S tou pistolí jsem nepočítal. Díky bohu, že já ji u sebe měl taky. Ale kdo byl ten muž? Myslel jsem si, že je to někdo významný, třeba politik, nebo tak něco. Ale proč by měl u sebe pistoli? Na ochranu by měl ochranku.. Vyšel jsem z kaple a viděl Amelii, jak jí ten muž vede násilím pryč. Šlo s nimi i několik mužů v černých oblecích. Schoval jsem se za zeď a po očku je sledoval. Šli po schodech nahoru. Hned jak je vyšli, tak jsem se rozeběhl ke schodům a vyběhl je. Zase jsem se schoval za zeď a vykoukl do chodby. Šli skoro až na konec chodby, kde se zastavili u jednoho pokoje. Ochranka zůstala stát přede dveřmi, Amelie s tím chlapem zmizeli za dveřmi pokoje. Ochranka přede dveřmi se skládala z šesti mužů. Nepochyboval jsem, že u sebe měli zbraně. Nevěděl jsem co mám dělat. Ale věděl jsem, že něco udělat musím. Pak mě to napadlo. Co se jich zbavit, jako jsem se zbavil své ochranky? Seběhl jsem schody do přízemí a šel přímo k hotelové ochrance.
,,U pokoje mé snoubenky jsou nějací ozbrojení muži. V prvním patře na konci chodby." oznámil jsem nim. Dva muži se okamžitě rozběhli do patra. Běžel jsem za nimi, ale v patře jsme se schoval u výtahu. Slyšel jsem, jak se tam dohadují. Těch šest mužů tvrdilo, že zbraně u sebe nemají, ale hotelová ochranka jim nevěřila ani slovo, a hezky je prohledali. Zbraně u nich samozřejmě našli. Jenže jich bylo šest a hotelová ochranka se skládala jen ze dvou mužů. Začali se prát. Využil jsem šance a vběhl jsem ke dveřím, do kterých jsem viděl vcházet Amelii s tím chlapem. Stisknul jsem kliku, ale bylo zamčeno. Pokusil jsem se dveře vykopnout, ale nešlo to. Vedle mě stále probíhala bitka. Za chvilku už hotelová ochranka ležela zbitá na zemi. Těch šest můžu mě odchytlo, když jsem chtěl zmizet.
,,Je tu ten Moormeier." jeden z mužů zaklepal na dveře pokoje. Okamžitě se ozvalo cvaknutí zámku, dveře se otevřeli a v nich stál ten kluk.
,,Zbavte se ho." pokynul své ochrance.
,,Nééé! To né!" slyšel jsem z pokoje křičet Amelii.
,,Máš pravdu, drahá. Zbavím se ho sám." chytil mě pod krkem a hodil na zem hotelového pokoje. Pak za námi zavřel a dveře zamknul.

-Baru