Daechwita

1

,,Jimin-hyung!" Byla slova, která mě vždy dokázala vytrhnout z jakékoliv myšlenky. Hlavně proto, že Jungkook si vždy nechal záležet na hlasitosti, kterou na mě volal přes celí školní pozemek. Tudíž všech dalších, asi sto našich spolužáků, kteří se nacházeli před budovou, zaručeně vědělo, že Park Jimin dorazil.

Ihned jsem přešel silnici ke školní zdi, u které se během dne scházeli všichni kuřáci, aby si o přestávce, nebo o volné hodině, zakouřili nebo se zahulili.

Nejmladší Jungkookie, z naší čtyřčlenné party, se mi hned pověsil kolem krku, jako malá opička. Což vzhledem k mé velikosti jistě vypadalo velmi komicky. Poplácal jsem modrovláska po zádech na znamení, že mi pomalu, ale jistě dochází kyslík, pod jeho upřímně láskypným sevření. 

Když jsem se opět mohl svobodně nadechnout, věnoval jsem objetí i Jinovi a Hobimu, kteří na mě taktéž netrpělivě čekali s připravenou cigaretou.

,,Jak dopadlo stěhování?" Vyzvídal hned Jin. Musel jsem si povzdychnou. Před pár měsíci se má matka seznámila s jedním chlapem a dost jim to klapalo. Klišé, já vím... Každý béčkový příběh začíná svobodnou matkou.

Nebyl jsem dvakrát nadšený, když mi oznámila, že se k němu budeme stěhovat, ale bral jsem to tak, že za necelý rok budu moct vypadnout kam budu chtít sám a nechtěl jsem jí sobecky ničit vztah, když už byla konečně s někým šťastná.

,,Dojíždění je fajn, i ten byt je moc krásný, na tom nejlepším místě, všude to mám blízko. Ale nemyslím si, že tam někdy budu doma." Opravdu, celá tahle situace má dost kladů i záporů. Snad jen štěstí, že jsem kvůli tomu nemusel měnit školu. Bez kluků už bych to asi nezvládl.

S nespokojeným výrazem ve tváři, jsem si do úst vložil cigaretu a následně ji zapálil. Těžký nikotinoví kouř se mi nahrnul do plic a mě to konečně, tak nějak uklidnilo. Kouřil jsem už nějaký ten rok. Poprvé jsem začal, když jsme s mámou odešli od táty. V tu dobu jsem začal dělat dost zakázaných věcí, jako bylo pití a hulení trávy. Našel jsem v tom útěchu, ostatní žrali prášky na hlavu a já všechny neduhy řešil omamnými bylinkami.

,,Možná to nebude tak hrozný, zkus se zaměřit na to pozitivní." pronesl zcela vážně Hobi a vypustil do vzduchu oblak cigaretového dýmu. Sluníčko, pomyslel jsem si. Ale asi na tom něco bylo. Jenže se to snadněji řeklo než udělalo.

Zamyšleně jsem se rozhlédl po zalidněné ulici. Na jejichž konci se nacházela autobusová zastávka, u které touhle dobou pokaždé stála parta těch nejznámějších lidí na škole. Nebyli to žádné hvězdy, ale tady je znal téměř každý. Vzhledem k tomu, že se naše škola nachází v té nejzkaženější části města, je zcela očividné, že tuhle partu "proslavila" především kriminalita. Nechodím na tuhle školu dlouho, ale i já zjistil kdo je RM,V a SUGA.

Tihle hoši se bavili vším co maximálně porušovalo školní řád. Nejednou jsem je přistihl jak kouří na záchodech během hodin. A nedej bože, aby se na ně někdo špatně podíval. Osobně jsem u toho nikdy nebyl, ale prý se už několikrát stalo, že se na Namjoona někdo špatně podíval a stálo ho to zlomený nos. Ale víc než v násilí se vyžívají v dělání scén, s jejich reputací stačilo, jen aby udělali zlí kukuč  a nikdo si nedovolil nic říct.

Právě teď  si dávali ranní brko před první hodinou.  Nepochyboval jsem, že oblak, který kolem sebe vytvořili, voněl, jako opravdu kvalitní tráva. Nebudu lhát, málem mi nad tou představou ukápla slina. Všichni o nich věděli, že jsou vyndaní 24/7, i učitelé, ani nevím jak jim to mohlo jen tak procházet.

Nikdy jsem s nimi nebyl v přímém kontaktu, i když mě lákala představa patřit do jejich party. Vždycky jsem byl takový. Představa, že bych k nim mohl patřit, mě nesmírně lákala. Vždy jsem žádal pozornost a oni jí měli víc než dost. Měli  respekt a to byla věc, které jsem si cenil nadevše.