Daechwita

40

Mé tváře rázem nabrali rudou barvu. Jen co jsem se vzpamatoval z právě prožitého orgasmu, mou mysl pohltil stud. Ležel jsem pod ním od pasu dolů nahý a v dost zranitelné poloze, najednou mi bylo velmi nepříjemně. Odvrátil jsem od něj pohled a pro jistotu si pokusil zakrýt obličej loktem. Bylo mi proti srsti, aby mě takhle viděl.

,,Co to děláš?" Zaslechl jsem jeho bezbarvý hlas. Nemyslel jsem si, že bych to dokázal uhrát, aniž by si všiml že se něco děje, ale nenapadlo by mě, že by byl schopný na to poukazovat. Zrovna on.

,,Nechci aby si mě takhle viděl. Jsem odporný!" Zakňoural jsem zlomeně. Jen vyslovit tu bolestivou větu mě stálo až moc sil. Přišel jsem si zlomený stejně jako můj hlas, najednou ze mě byla jen troska. Jako by se mé já naprosto vytratilo a zbylo po něm jen nejisté zrnko ničeho.

,,Nejsi odporný idiote!" Procedil mezi zuby opravdu rozhořčeným tónem. ,,Podívej se na mě!" S každým slovem zněl agresivněji, jenže já neměl odvahu podřídit se jeho rozkazu. ,,Rozuměl si?! Podívej se na mě, když s tebou mluvím!" Jeho hlas se postupně zvyšoval až dokud nebyl nepříjemně hlasitý a mně tak začal trhat uši i duši. Nechtěl jsem, aby na mě křičel a nechtěl jsem ho zklamat, měl bych ho poslouchat na slovo, aby byl spokojený, dlužil jsem mu to. Dlužil jsem mu vše co si usmyslel.

Neochotně jsem stáhl paži ze svého obličeje  zpět podél těla a upřel na něj svůj štěněcí výraz.

Obočí měl svraštěné od znepokojení,  zpocené pramínky vlasů se mu lepili na čelo a rty se mu leskli od slin a mé nadílky. Kdyby mi nebylo tak jak bylo, snad by se mi z toho pohledu opět postavil.

,,Jsi krásný. Víš že na tohle nejsem... tak mě nenuť to opakovat!" Vyprskl značně podrážděně, ovšem během vteřiny se rozhořčení z jeho tváře vytratilo a nahradila ho vlídnost. Najednou vychladl a tak nějak mi tím dodal ten správný pocit důvěry v jeho slova.

,,Promiň. Jen se tomu pocitu nemůžu ubránit." Provinile jsem sklopil zrak a snažil se srovnat myšlenky tak, aby se mi z nich přestala motat hlava a zvedat žaludek.

,,Já tě před ním ochráním." Vytáhl celé své tělo na úroveň toho mého, aby měl můj obličej nadosah a opřel svůj teplý dech do mých tváří.

Jeho slova mi na  rtech vyčarovali pobavený, ale zároveň vděčný úsměv.

,,Mluvíš jak postava ze špatně napsaného románu." Zaculil jsem se na něj těsně před tím, než se svým čelem opřel o to mé a opět mi vydechl do obličeje. Opět jsem ho měl tak neskutečně blízko. Ten nepopsatelný pocit štěstí, jenž jsem cítil v každé části těla, mi naháněl slzy do očí.

,,A já na sebe byl pyšný, že jsem něco takového dokázal vypustit z držky." Jeho mimické svaly se stáhli do křečovitého úsměvu, který se u něj objevoval jen zřídka.

Mou pozornost opět upoutala vystouplá tkáň na jeho tváři. Byla o dost viditelnější a zarudlá od toho jak se mu červenal celí obličej. Tak nějak mě fascinovala. Byla to jeho zvláštnost, něco co mě na něm přitahovalo snad nejvíc.

Uštědřil jsem mu líný polibek na rty a následně se postupně dostal až k oné jizvě. Na každičkou její část jsem mu věnoval dětskou pusu, které maminky dávají svým dětem na bolístku.

,,Měl bych ti to oplatit." Konstatoval jsem jen co jsem byl se svou lékařskou péčí spokojený. Gi se na to nijak netvářil.  Měl zavřené oči a lehce svraštěné čelo, jenž vytvořilo několik malých vrásek, jako by snad očekával bolest.

,,Co by si mi chtěl oplácet?" Nechápavě na mě zamrkal jen co se jeho křečovitě přivřená víčka od sebe opět odlepila.

,,No vždyť víš... taky ti musí být těsno." Uši mi zrudli studem hned po tom co jsem se bezmyšlenkovitě dotkl jeho ukázkově postaveného stanu. Jeho pohled na pár vteřin spadl k mé ruce mezi jeho nohama, než se mi dostalo odpovědi.

,,Necháme to na jindy." Jeho slova mě zmátla a jeho činy v podobě odtažení svého rozkroku od mé drobné dlaně mě zmátli snad ještě víc. Možná mě to i píchlo u srdce. Ne u srdce ne, to se jen tak říká. Já tu bodavou bolest cítil o dost níž. Rozlévala se z břicha až do podbřišku odkud se ne a ne vytratit.

Víc už mi neřekl a já taky neměl slov. Neměl jsem nejmenší představu, co bych mu měl odpovědět, nebo jak bych se ho měl zeptat.

Ta nevědomost mě trhala na kusy, ale neměl jsem odvahu zjišťovat co se mu honí hlavou. Jen tak tak jsem své koutky úst držel v úsměvu, aby si nevšiml mého znepokojení.

Ještě než se potůčky slz dokázali vydrat z pod mých víček, jeho dlouhé paže si mě vtáhli do pevného obětí.

To sevření bylo tak uklidňující a příjemné. Tím se mu podařilo zahnat všechny mé negativní představy. Zároveň u něj něco takového vůbec nebylo běžné a tak jsem se rozhodl využít situace a co nejvíc jsem se k němu natiskl.

Jenže ten dokonalí pocit sevření člověka, na kterém mi očividně víc než záleželo, překazil nepříjemný chlad, jenž se opřel do mého holého pozadí. Nespokojeně jsem se zavrtěl ve snaze zakrýt se ať už dekou nebo jeho dlaní. Bylo to opravdu nepříjemné.

,,Je ti zima?" Zahuhlal mi do vlasů načež jsem jen ukňouraně přitakal. Hned poté přes nás přehodil příjemně chlupatou larisu a pro jistotu mě sevřel ve svých velkých dlaních.

V břiše se mi rozlilo dokonalé mravenčení, které mi stavilo do pozoru všechny chlupy na mém těle.

Netrvalo dlouho a zmocnila se mě hluboká temnota. Noc byla krátká a bezesná, přišlo mi jako bych jen na pár vteřin zavřel oči. Jediný rozdíl byl, že už jsem nebyl sevřený v Yoongiho pevném obětí. Ten byl totiž roztažený přes celí gauč a spokojeně vydechoval. Měl jsem neskutečnou chuť ho probudit, ale jeho nebesky klidná tvář mi to nedovolila. Jen jsem tak ležel a pozoroval jeho nehybné tělo. Byl zázrak, že jsme vůbec usnuli.

Nebyl perfektní, jeho pleť byla na spoustě místech hrbolatá od hlubokých jizev. Ta na jeho obličeji totiž nebyla ani zdaleka jediná. Na tváři mu sem tam rašilo akné a nos mu při vydechování vydával pískavý zvuk. Ale pro mě byl téměř dokonalí. Každá část jeho těla, každá nedokonalost a vráska, prostě to k němu patřilo.

Neodolal jsem pokušení a natiskl jsem svůj nos do ohbí jeho krku. Hladově jsem nasál jeho výraznou vůni, jenž mi motala hlavu. Spokojeně jsem zavřel oči a vychutnával si okamžik.

Přišlo mi to jako zázrak. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se s někým mohl cítit tak šťastně. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych se mohl cítit tak šťastně díky čemukoliv.

,,Já tě fakt zabiju." Zahuhlal mi u hlavy rozespale a dost nevrle. Tenhle tón už jsem dávno znal. Poprvé ve mně vzbudil respekt a možná i strach, ale věděl jsem, že Yoongi je pes který štěká ale nekouše, tedy co se mě týkalo. Nechtělo se mi ani věřit, že by mi byl schopný ublížit.

,,Nehuč tak a spi!" Odsekl jsem drze, což ho bez pochyb ještě o něco víc vytočilo. Jediné co jsem stihl zaznamenat, byla tepavá bolest v mém uchu od stisku jeho zubů. Ten hajzl mě kousl!

,,Auuu, to bolí!" Vypískl jsem okamžitě a pro podtržení svého ublížení, jsem přidal i nakrčený ret a nafouknutí tváří.

,,Zasloužil sis to!" Zamručel mi do tváře a následně mě zuby zatahal za můj opuchlí spodní ret, který jsem na něj špulil. Než jsem stihl cokoliv odpovědět nebo jakkoliv zareagovat, bytem se  rozezněl zvonek a následně Marryino dominantní štěkání, které nám oznámilo, že za dveřmi někdo je a čeká až mu otevřeme.

,,Ty někoho čekáš?" Otázal se mě ledově, jak u něj bylo po ránu zvykem. Nyní víc než obvykle,  vzhledem k jeho absenci kvalitního spánku. Já jen záporně zakroutil hlavou na důkaz, že nemám nejmenší tušení kdo by to mohl být tak brzo ráno, když všichni Giho přátele vědí, že je sebevražda chodit sem na návštěvu před polednem, nebo když je na dojezdech.

,,Budeme dělat, že nejsme doma." Přikázal Yoongi a už se chtěl přetočit na bok a pokusit se znovu usnout, když v tom se zvonek rozezněl znovu. A pak znovu.

Pro osobní dobro mého spolubydlícího, jsem se obětoval a vydal se ke dveřím. Vůbec jsem si neuvědomil že jsem od pasu dolu úplně nahý.

Lehce jsem pootevřel dveře a strčil do nich jen svou rozcuchanou hlavu, aby náhodou nebylo vidět něco, čeho bych mohl litovat. Jen co jsem zjistil, kdo nám tu znásilňuje zvonek, málem se mnou seklo.