Daechwita

56

,,Vlastně je tu pro tebe mám." Pronesl po krátké odmlce a přesunul se k baru, který dělil obývák od kuchyně. Natáhl se pro svůj téměř nepoužitelný batoh a z boční kapsy vytáhl ruličku bankovek, svázanou gumičkou. S provinilím výrazem ve tváři mi jej vrazil  do dlaně.

Podezíravě jsem se na něj podíval než jsem začal počítat a opravdu, splatil celou částku i s úrokem.

,,Je tam i něco navíc. Není to moc, ale postupně splatím i polovinu nájmu..."

,,Kde si to vzal?" Hromádka obsahovala bankovky s nejvyšší hodnotou pět set, většinu tvořily jen stovky a dvoustovky, ale konečný výsledek dělal třináct tisíc sedm set.

,,Když jsem odjel, měl jsem najednou na všechno strašně moc času a tak jsem ho využil k navrhování a šití nové kolekce. Jedna moje kamarádka z dětství, z mých fotek na stories poznala, že jsem zpět v Busanu a dohodila mi zakázku, za kterou jsem dostal pět tisíc. No a jejím kamarádkám se moje šaty líbili na tolik, že jsem nevěděl co dělat dřív... Pomáhalo mi to tolik nemyslet na to, jak moc jsem se chtěl vrátit domů..." Domů... Byl jsem jeho domov. Vážně se za mnou chtěl vrátit?

Neodpověděl jsem, nevěděl jsem co říct. Místností zavládlo ohlušující ticho. Až dokud opět nepromluvil.

,,Slyšel jsem tvoje písničky... všechny." Pronesl zklíčeně, když mu došlo, že já se ke slovu nemám, doufajíc, že to odměkčí mou náladu. ,,Vím jak si musel trpět. Nemusíš mi věřit, ale já to měl úplně stejně." Nechtěl jsem se na něj zlobit věčně, ale z nějakého důvodu ve mně ta nenávist a uraženost zakořenila tak hluboko, že jsem se té zášti nemohl zbavit. I když bych ho nejraději vtáhl do toho nejpevnějšího obětí a už nikdy ho od sebe nepustil. I tak se mi myšlenka na jeho doteky příčila. Ah ta moje hrdost a zásadovost.

,,Vím že byli pro mě. Že byli o nás. A já jich taky pár napsal." Mluvil tiše a se skloněnou hlavou, jako by čekal na nevyhnutelné odmítnutí.

Stále jsem byl opravdu naštvaný, tohle mě hlodalo ještě opravdu dlouho. Ale fakt, že je zpět, že vše splatil a že ho to očividně mrzelo, mě odměkčil.

Pak z kapsy u kalhot vytáhl několik, do sebe složených papírů a jeden z nich vybral. Čekal jsem, že mi ho dá jen přečíst, ale on začal zpívat.

,,Dnes v noci jsem ze spaní křičel tvoje jméno,
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,
jak při každém slově
přivíráš víčka,
prosím, vyslyš moji zpověď,
už jsme starý na psaníčka.

Jsem bytost z vodních par, živ jenom z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš,
jak je těžké nemilovat.

Zase zrychlil se mi dech
jak maratonským běžcům,
co je to za příběh
bez lásky, bez milenců.

Nemáš slov, patrně všechna patří jiným,
prosím, proměň je s nimi ve sny v gesta i v činy
a já tu zůstanu, ztracené malířské plátno,
prosím, maluj mě, tvoř, k obrazu svému,
nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv.

Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
ačkoliv nechci, jsi ve mně uschován,
Jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.

Až splynu se vzduchem,
nechám rozplakat nebe,
budu vším tím, co lidi k propasti svede,
budu krysařovou flétnou
a ozvěna v tvé duši,
pak ptáci tiše vzlétnou,
by nedali tušit.