Daechwita

41

Jediný pohled na onu osobu mi během vteřiny obrátil pocity o sto šedesát stupňů. Jen jediný pohled stačil a já vzápětí zapomněl na všechno to krásné, co mi pomáhalo zapomenout. Nezmohl jsem se ani na jediné slovo. Nevěděl jsem jestli chci aby odešla, nebo aby zůstala, chtěl jsem jí toho říct tolik, že jsem se ani nedostal ke slovu.

,,Něco sis zapomněl." Vydechla chladně a strčila mi pod nos tašku, se zbytkem mých věcí. V tu chvíli, jako by se přetrhali i ta poslední tenká pouta, které jsem vůči své matce cítil. Ze smutku a zklamání se rázem stala jen čistá vlna vzteku a odporu. Nejraději bych jí opakovaně přivíral hlavu do dveří.

,,To je všechno?" Vyprskl jsem možná až přeafektovaně. Prostě jsem se nechal ovládat novým pocitem té silné nenávisti. Už jsem chtěl zabouchnout a vrátit se k Yoongimu, když v tom udělala krok vpřed a tím zablokovala futra svou nohou, abych nemohl zavřít.

,,Vážně si to nerozmyslíš? Stačí aby ses nad sebou trochu zamyslel." Její slova ve mně vařila krev jako voda na plotně. Jen ta její drzost přijít až sem a opět se do mě začít navážet. To si měla rozmyslet dřív, než mě vyměnila za toho ochlastu bez budoucnosti.

,,Proč bych to měl dělat? Aby jste se po mně mohli vozit a dělali si ze mě koninu?! Ne díky!" Snad nikdy jsem si na svou matku nedovolil zvednout hlas, ale teď už pro mě nepředstavovala nikoho, koho bych snad měl respektovat. A ona si o to prostě řekla.

,,Měl by si dospět. Chováš se jako dítě Park Jimine! Já i Han to s tebou myslíme dobře." Od vzteku jsem se kousal do rtu, abych se udržel na uzdě a neudělal ostudu před celím barákem.

,,Ale já to tak nevidím. Víš jak to vidím?! Vyměnila si mě! A ještě by sis do mě chtěla kopnout?! Já ti ve všem vyšel vstříc, vzdal jsem se svého života kvůli tvému štěstí a ty ses mi takhle odvděčila?!" Po celou dobu mého rozhořčeného projevu se mi snažila skočit do řeči i když moc dobře věděla, že to z celého srdce nenávidím. Ale já jí neposlouchal, bylo mi ukradené co se mi snažila říct, její názory se naprosto rušili s těmi mými, takže jsem se s ní neměl o čem bavit.

Už jsem byl kousíček od toho, abych po ní skočil a zacpal jí pusu svou pěstí, když v tom mě podržel Yoongi. Otráveně se zvedl z gauče a jen v teplácích se rázným krokem dostal až k nám. Ochranářsky si stoupl těsně za mě a tím vytvořil pomyslnou zeď, která mě měla podržet při nejhorším. Jednou rukou mě objal kolem pasu a jeho dlaň spočinula na mém břiše. Zároveň tak jistil to, aby se mi mikina nevyhrnula víš než by měla.

,,Už by si měla odejít!" Vyhrkl rázně, až se mi zježili všechny chloupky na krku. Tak nějak se mi ulevilo, že jí vyhodil místo mě. Já bych to asi nedokázal.

Máma zvedla svůj, od přírody dominantní výraz, k Yoongiho rozhořčené tváři. Má matka byla opravdu drobná paní, výšku jsem zdědil po ní, proto dalo rozum, že musela lehce zaklonit hlavu, aby Gimu viděla do očí. Ale ani to jí v žádném případě na jistotě neubralo.

Měl jsem vždycky jistou úctu ke své matce a celkově k rodině, nikdy bych si je nedovolil urazit. Mé vychování to prostě nedovolovalo. Ale Yoongi nebyl já, měl vlastní hrdost a vlastní hlavu. On byl svým vlastním pánem a nikdo si nesměl dovolit zneuctít jeho osobnost, což se dost rušilo s charakterem mé matky. Začínal jsem se bát co jí řekne a co ona řekne jemu. Nechtěl jsem aby se situace vyhrotila ještě víc než vyhrocená byla.

,,Nerozuměla si? Jestli je tohle vše, ocenil bych, aby si opustila prah mých dveří a odtáhla tam odkud si přišla!" Když se matka dlouho neměla ani ke slovíčku, Yoongimu bouchli saze. Zněl jako pes, který si vrčením vydobývá respekt a postavení. Bál jsem se, že se každou chvíli urve ze řetězu.

Kdybych byl na jejím místě, asi by se mi rozklepali kolena. Bylo na něm něco moc zvláštního. Možná to bylo tím jak uměl být děsivý.

,,Stále je to můj syn a ještě mu nebylo osmnáct, můžu kdykoliv zavolat policii. Jistě je bude zajímat i ten smrad konopí co jde cítit přes celé schodiště!" Matčino ego se nikdy nenechalo jen tak zahanbit, na to byla až moc hrdá, než aby se nechala porazit o polovinu mladším fuckboyem, jako byl Yoongi. A ten se jí právě víc než dotkl. Jenže to už hrklo i ve mně. Za to množství drog co měl Yoongi v bytě, by jsme šli oba sedět minimálně na čtyři roky. To by přece neudělala vlastnímu dítěti?

,,To je jistě bude zajímat i zanedbání péče o dítě a stálí příjem alimentů i přes jeho nepřítomnost! Nezapomínejte, že jste ho vyhodili na ulici ještě před dovršením osmnácti!" Vyhrkl rozzuřeně a téměř okamžitě. Jeho stisk na mém břiše zesílil a já na zádech ucítil, jak se celé jeho tělo napnulo. To matku donutilo udělat nepatrný krok vzad a tím uvolnit rám dveří, které jsem se před ní snažil zavřít.

,,Takže domluveno, můj právník se ti ozve ohledně soudu o peníze, které přijímáš na syna, který s tebou ani nežije. Protože jste ho sprostě vyhodili na ulici. Uvidíme komu soudce uvěří, nezletilému buzerantovi co ho rodina odepsala na základě jeho orientace, nebo jeho podpantoflácké matce, co ho vyměnila za trosku nasáklou chlastem. Nezapomínej že tu žiju dýl než vy dva a stěny umí mluvit. A jestli si myslíte, že se bojím policie, jste na omylu. Zavolejte si koho chcete, já se nebojím, tady jsme skončili." S tím a se zlověstným zavrčením, které se linulo z obýváku a které patřilo napružené fence, Yoongi mé matce vytrhl tašky s mým majetkem z ruky a prudce před ní zabouchl dveře, tak že jí málem praštili do nosu.

Já jen tupě zíral na zavřené dveře dobrých dvacet vteřin. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším a očím. Bylo mi do pláče, už jsem jí nějakou chvíli ani nebral jako matku, ale při každé scéně se mi vybavila představa ideální rodiny, kterou jsem nikdy neměl a bylo mi do pláče. Tak moc jsem se snažil zadržet slzy spolu se vzlyky, až jsem se rozklepal jako figurka na palubní desce kamionu. Klepal jsem se úplně celí a nešlo to zastavit, nakonec už jsem neměl ani sílu zadržovat pláč a prostě jsem to pustil ven.

Nebýt Yoongiho obětí, asi bych se co nejrychleji sesunul k zemi, jen abych měl pevnou podporu a přestal se třást jako drahý pes. Yoongi nic neříkal, asi ani nevěděl co říct, jen mě pomalu odvedl ke gauči, abych se posadil a zakryl mou holou pokožku peřinou.

Okamžitě jsem si ji i s koleny přitáhl k tělu a položil si na ně svou uslzenou bradu. Yoongi jen seděl vedle mě a tupě zíral do země. Ani jediným kouskem těla se mě nedotýkal, což byl přesný opak toho, co jsem právě potřeboval.

Místo třízení myšlenek bych ocenil teplí lidský dotek, který by mi zatemnil mysl tak, jako to do teď uměl jen Yoongi. Přál jsem si zastavit tok všech mých myšlenek a pocitů. Bylo mi hrozně zle, nikdy jsem se necítil tak na hovno, jako právě teď a byl jsem z toho doslova zoufalí.

A najednou to přišlo, ta myšlenka. Tenn nápad. To účinné řešení.

Neváhal jsem ani vteřinu. Napřáhl jsem se a pěstí dal tu největší ránu, kterou jsem dokázal, do skleněného stolku přede mnou. Sklo se okamžitě roztříštilo a ostrá hrana, po které jsem sjel pěstí, porušila mou dosud bezchybnou pokožku na hřbetu dlaně. Rána byla hluboká a krve byla opravdu spousta. Bolelo to, opravdu příšerně to bolelo. Bolest šla přes loket až do čelisti kterou jsem zatínal jak nejvíc to šlo.

Fyzická bolest nahradila tu psychickou. Mé hlavě se rázem ulevilo, protože to jediné co jsem byl schopný vnímat, byla moje rozseknutá dlaň. Jako v transu jsem pozoroval tmavě rudou tekutinu, jak vytéká z rány a špiní čistou podlahu.

Další věc, na kterou jsem byl schopný se zasoustředit, byla Yoongiho klidná reakce. Vůbec nepanikařil, ani nevypadal překvapeně, byl až ledově klidný. Ze stolku vyndal svou krabičku ve které skrýval všechny užitečné věci, od drtičky na trávu, po plastové brčka na sniffování. Vyndal z ní pinzetu, uchopil mou dlaň do té své a opatrně z ní začal vybírat střepy, které by později určitě začali dělat paseku.

Po celou dobu se soustředil jen na to jedno a to s ledově klidným výrazem. Nic neříkal, jen klidně vydechoval a hrabal se v mé otevřené ráně.