Daechwita

47

Pochyby

,,Jsi odpornej!" Vyjekl jsem zoufale při pohledu na jeho klidně vyhlížející tvář.

,,Jimine uklidni se!" Snažila se mě uklidnit Lisa jejíž pohled se rovnal pohledu opuštěného štěněte. Všichni jsme moc dobře věděli, že je konec a ona se mě i přes to snažila přesvědčit o opaku.

,,Nepotřebuju se uklidnit! Je to odpornej lhář a násilník! Jen se na něj podívej. Nenávidím jeho i sebe za to, že jsem mu naletěl!" Hlas se mi lámal co slovo. Byl jsem tak rozčílený a zároveň zdrcený. Nechápal jsem, jak jsem to mohl nechat zajít tak daleko.

,,Jimine vždyť to není pravda!" Vložil se do toho i Jungkook. Zrovna on, který měl být na mé straně.

,,Do čista ses zbláznil!" Zavrčel chladně Yoongi při čemž udělal pár bezvýznamných kroků blíž k mé maličkosti.

,,Kurva už se ke mě nikdy nepřibližuj!" Pohotově jsem ustoupil o tolik, o kolik se on přiblížil.

Než stihl otevřít pusu a znovu se mě snažit přesvědčit, že jsem blázen, do místnosti vešla ona. Vysoká bruneta s vlasy pod lopatky, s hubenými nohami a špičatým nosem. Pověsila se mu kolem krku a s tím nejzákeřnějším pohledem věnovaným mně, ho políbila na tvář.

,,Děje se něco lásko?" Ten její slizký pohled se mi zaryl do paměti tak hluboko, jak jen to šlo.

,,Jimine vzbuď se! Jimine! Je to jen zlej sen!" Pomalu jsem otevřel oči z pod jejiž víček se valili slzy, jako hrachy. Hlasitě jsem lapal po dechu a snažil se uklidnit sám sebe. Yoongi si mě pokusil přitáhnout do objetí, ale já se mu rychle vysmekl. Pořád jsem měl před očima ten nechutný obrázek.

Jako by jsme těch odporností v našem vztahu už neměli dost.

O nic nešlo. Byl to jen se. Ale to byli taky jen slova. Já věděl jen to co se dělo uvnitř mé hlavy a srdce. A byl jsem přesvědčený, že nemůže jít jen o sen. Ten pocit zrady a smrtelného poškození duše byl skutečný.

,,Co se děje?" Jeho pohled byl tak ublížený. Bylo vidět, že ho to zabolelo, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Nenapadlo mě se ani na vteřinku zamyslet, jestli mu to náhodou neublížilo.

Neměl jsem odvahu odpovědět. Možná jsem ani odpovídat nechtěl. Nesměl jsem mu prozradit své nejcitlivější místo. Svojí nejzranitelnější slabinu.

,,Napij se." Podal mi láhev vína, kterou jsme si otevřeli méně než před třemi hodinami a já se bez protestu napil. V podstatě jsem vyměnil veškeré tekutiny za víno, to byla jediná voda která se dostávala do mého těla posledních pár měsíců.

Po značné chvíli v tichosti se mi podařilo uklidnit, díky čemuž se ulevilo mně i Yoongimu.

,,Hele ať už se ti zdálo cokoliv, není to skutečné jasný?" Přisunul se ke mně blíž a mně se i když s velkou těžkostí, podařilo ani neucuknout. Položil mi dlaň na tvář a já ho jen bolestně sledoval. Něco uvnitř mě se právě rozpadalo na kousky. Věděl jsem že chybělo mikroskopicky málo a bylo by po mně.

Potřeboval jsem zachránit ten zbytek zdravé psychiky, který mi zbyl a nenapadlo mě nic lepšího. Potřeboval jsem se ujistit, že jsem pro něj vším tak jako on pro mě. Stačil jen slib, že jsme jen já a on.

,,Yoongi, jsme spolu?" Bylo vidět, že ho ta otázka zaskočila. Ale na téhle otázce závisela naše společná budoucnost.

,,No... to já nevím." I tak málo stačilo pro úplné zhroucení mého světa. Ten výbuch pocitů se nedal vydržet. Bylo mi neskutečně špatně, kdybych něco den před tím snědl, asi by to teď šlo ven. Oči mi těkali ze strany na stranu, snažíc se zabránit dalším slzám, aby se dostali ven. Ale šlo mi to opravdu mizerně. A jemu to neuniklo.