Daechwita

60

Bylo na něm krásně vidět, jak zuří. Nikdy jsem ho tak chladného nezažil. Měl nervy na dranc, div si tváře neprokousal skrz na skrz.

,,Z tohohle vyjdeš jako oběť. Přepálíme to takovým způsobem, že nikdo nebude pochybovat o tvojí újmě. Veřejnost tě musí mít za toho poškozeného, za každou cenu." Nelíbilo se mi jak o mě mluvil nahlas. Všichni jsme si bez pochyb mysleli to stejné, že jsem jen obyčejnej mrzák. Ale on se nebál říct pravdu nahlas.

,,Teď mi řekněte o koho jde. Jakej gang?" Seděl v mém křesle v čele stolu a kázal jako správný mafián.

I když se snažil celou tuhle situaci vyřešit, vůbec se mi nelíbily otázky, jejichž odpovědí se dožadoval. Všechno to bylo hrozně čerstvé. Nemyslel jsem si, že bych to ještě někdy chtěl vytahovat a už vůbec ne před všema z labelu.

Ale věděl jsem že musím. Věřil jsem že v tom jsou se mnou a že není správné snažit se to dál tajit.

,,Oh Sehun. Kdysi jsem ti o něm říkal. Cestou do Busanu jsme se bavili o svejch bejvalejch úletech.

Trvalo to nanejvýš čtvrt roku. Bude to pár let. Nic citového, jen kamarádi s výhodami.

Já a Sehun jsme se poznali na ulici, když nám bylo asi šestnáct. On a jeho kámoši často felili na našem spotu. Tak nějak jsme se začali bavit a já jim začal prodávat párno a shánět všechno možný co zrovna chtěli. Měl zazobaného kámoše, tak pro mě bylo výhodné se s nima bavit. Časem jsme k sobě přilnuli a tak nějak to vyplynulo. On pro mě měl vždycky slabost a já neměl důvod se bránit.

Dovoloval jsem mu tohle všechno, protože jsem věřil, že to nedělá z nenávisti. Že je to druh rozkoše kterou ovládá. Ale s každým dalším byl agresivnější a zákeřnější.

Ne jednou se stalo, že mi skutečně ublížil. Že jsem si nechal skutečně ublížit, protože jsem věřil, že mi ve skutečnosti ublížit nechtěl. Když mi to došlo vyslal jsem ho.

Nebo jsme se spíš vyslali navzájem. Podle něj jsem byl moc měkkej a podle mě byl zase moc surovej. Nerozešli jsme se v dobrém. Ale nikdy by mě nenapadlo že bude po tak dlouhé době dělat naschvály. A už vůbec mě nenapadlo, že poruší to jediné pravidlo které jsme měli." Všechny ty smíšené pocity se ve mně začali usazovat. Už jsem nebyl tak rozčílený, spíš mě to mrzelo. Ty dva pocity se ve mně střídaly jako počasí v dubnu.

Chytnul jsem se do sítě opravdu zlému člověku. A očividně za to budu pykat do smrti.

,,Kolik jich je?" Ptal se dál.

,,Včetně něj devět. Taa, Luhana a Krise na začátku roku zavřeli za ozbrojenou loupež." Odvětil Namjoon. Byl ohledně ulice líp informovaný než já. To on udržoval staré vztahy při životě. Já už se dávno distancoval jen na těch pár v této místnosti.

,,Je jich sedm. Lai a Suho se po tom incidentu vypařili neznámo kam. Asi zdrhli do Japonska za Laiovou adoptivní rodinou." Všichni jsme se otočili za dívčím hlasem, který vycházel od vchodových dveří. Lisa.

Bylo jen otázkou času než se ukáže a začne řádit. Kupodivu byla až podezřele klidná. Byla skutečně odměřená a chladná, ale žádný náznak vzteku a její charakteristické zuřivosti.