Daechwita

62

Pak už to šlo ráz na ráz...

To asi proto, že jsem u toho uklízení měl víc než dost času na přemýšlení. Jenže mé vlastní myšlenky byly proti mně.

Neustále jsem si dokola přemítal všechno, co se za poslední dobu stalo.

To co jsme udělali... Měl jsem výčitky.

Ne, nebyli to výčitky, jen jsem se bál následků. Vlastně jsem se bál každé další chvíle. Stále jsem byl ještě na nohách, takže pořád mohlo být hůř.

Když jsem zavřel oči, měl jsem to všechno před sebou, jako by se to právě dělo. Znovu a znovu.

Ta nechuť k sobě samému mě ve všech směrech nutila myslet jen na jedno. Zabiju se.

Na rapové scéně jsem určitě skončil. S takovou mě už nikdo nemohl brát vážně. Moje tvář, kterou jsem si budoval od samého dětství se během okamžiku roztříštila na tisíce košíčků. Tohle nemohlo zachránit žádné vyjádření. Nic co bych řekl, by tuhle odpornost nevymazalo z paměti všem, kteří to viděli. Tohle už se prostě napravit nedalo.

Nemohl jsem to za boha dostat z hlavy.

Co jsem komu udělal, že jsem si něco takového zasloužil?

Začalo mě z toho přemýšlení nepříjemně píchat v hrudníku. Byla to tak silná bolest, až mi z ní zalehly uši. Věděl jsem, že se dlouho neudržím na nohách a tak jsem si co nejrychleji sedl na nejbližší gauč.

,,Pak to přepálíš se svinstvem a kolabuješ na srdce?! Museli ti dát kapačku, aby ses probral! Vypadal si odporně! Jako by si tu už pár týdnů ležel!"

Vybavoval jsem si tu chvíli jako by se to stalo právě teď.

,,Aaagh!" Byla to šílená bolest. Najednou, jakoby se mi mělo srdce rozervat na kusy. Bolelo to tak, že jsem se bezmyšlenkovitě opřel o opěrku a začal zvracet vedle gauče.

Ostatní se zprvu smály. Asi si mysleli že jen odvodňuju a tak jsem z posledních sil natáhl ruku a vztyčil tři prsty.

,,Srdce... Srdce! Tae dej mi lékárničku a kapačku! Rychle!" Lisa se o mě špičkově postarala. Těžko říct co se počas toho co mě píchalo na hrudi dělo. Bolest byla tak intenzivní, že jsem se nedokázal soustředit na nic jiného. Až dokud mi Lisa neposkytla první pomoc a nenapíchla mě tím hnusem, na který byl Taehyung připojený téměř nonstop.

Měli jsme v klubu neuvěřitelnou zásobu lékařských pomůcek, právě pro tyto případy. Nejednou se stalo, že jeden z nás zkolaboval uprostřed privátu a tak jsem nás pro jistotu vybavil. A svým způsobem jsem držel Lisiny zdravotnické dovednosti při životě.

,,Bože tohle už nikdy nechci zažít." Jen co jsem se tak nějak probral, což netrvalo zrovna chvíli, dostal jsem neskutečně zmrdáno.

Ty vzpomínky se mě drželi zuby nehty a množili se ve mě jako parazit. Musel jsem se toho nějak zbavit a tak jsem prohledal celej byt, abych našel byť jen trošku trávy na malého špeka. S ním jsem si sedl za počítač a začal psát texty na papír.

A pak jsem nahrával. A pak vydával. I když trvalo dlouho než jsem sám sebe přesvědčil, že je dobrý nápad být teď aktivní na sociálních sítích. Ale jediná věc, kterou jsem si přál odjakživa, bylo dělat hudbu, chtěl jsem předávat svůj příběh pomocí písniček. A tak jsem pokračoval jako by se nic nedělo.

Byl jsem takhle zaneprázdněný zhruba dva dny. Rozhodl jsem se že zveřejním celé album aniž bych sledoval co se na tom internetu teď ohledně mě děje.