Daechwita

53

Yoongi

Křičel jsem z plných plic. Jen tak jsem měl pocit, že dokážu spasit svou duši a zachránit situaci. Ať už jsem udělal cokoli, vždycky to bylo špatně a já to věděl. A hrdě jsem přijal každý trest, který si pro mě přichystal.

Nikomu jsem se nikdy neotevřel tak, jako jemu a přitom on měl být moje hračka. Chtěl jsem si z něj vychovat poslušného pejska, který přiběhne na povel. Byl tak nezkažený a čistý když jsem ho našel  a co je z něj teď. Když jsem ho poprvé oslovil u ohniště nikdy by mě nenapadlo, že se mu za pár měsíců tak moc podřídím.

Držel mě za krk a já se sotva nadechl, ale i tak jsem mu pomáhal v přírazech. Chtěl jsem mu jen vyjít vstříc. Aby věděl, že mě to mrzí a že udělám cokoli, abych to napravil.

Tak to fungovalo vždy, já udělal nějaké zvěrstvo a on mi ho oplatil 2x tolik. Měli jsme v podstatě opravdu toxický vztah, ale vždycky se to nějakým způsobem uklidnilo. Vlastně mě ani nikdy nenapadlo, že by to mohlo skončit, bral jsem ho jako samozřejmost. Stejně jako všechny ostatní. Přeci, to já byl ten který ho zachránil, byl jsem to poslední co mu zbylo, neměl kam jinam jít.

Nechtěl jsem si to přiznat, prostě jsem nesměl, ale pravdou bylo, že pro mě byl opravdu výjimečný. Už jen to co vše jsem mu dovolil dělat se sebou samotným, ve mě podněcovalo tušení, že bez něj nemůžu být a právě to bylo to, co jsem na tom vztahu tak nenáviděl. Nenáviděl jsem, že má nademnou takovou moc. Nenáviděl jsem všechny ty pocity, které ve mě vyvolával, ten strach, smutek, žárlivost, nejistotu. Neuměl jsem to ovládat, asi proto se ze mě stalo to co se stalo.

,,Už!" Vyhrkl jsem z posledních sil. Jeho přesně mířené přírazy na mou prostatu mě naprosto odrovnali. Cítil jsem se jako paralyzovaný. Každý nádech byl tak těžký a nějaké ježdění na jeho klíně jsem už vzdal, jednoduše jsem nebyl schopný sám pokračovat. Jen vidina přicházejícího orgasmu mi byla spásou. Jenže to by Jimin nesměl být zkurveně zákeřný zmrd.

,,Zapomeň!" Zavrčel mi do ucha tak hlasitě, až mi na pár vteřin zalehlo. Silně sevřel můj penis u kořene, vůbec se nesnažil být něžný, nebo jen ohleduplný. Opravdu to bolelo, ale já už se za ty roky naučil přijímat bolest, jako něco pozitivního.

,,Prosím Jimine, udělej mě!" Nebudu lhát, ta kapka co mi stékala po tváři nebyl pot. Už jsem to v sobě nějak neudržel. Všechny ty pocity mi dělali v hlavě hrozný zmatek, plus situace ve které jsem se právě nacházel byla víc než matoucí.

,,Udělej si to sám" Pronesl ostře vteřinu před tím, než se do mě s hlasitým zafuněním udělal. Bylo to tak příjemné a zároveň odporné. To teplo uvnitř, mě hladilo na prostatě, což vybízelo k vytouženému orgasmu, ale někde uvnitř jsem byl silně znechucený, opravdu hodně znechucený. Ten odpor k sobě samému, částečný odpor k němu a celková nechuť z celé té situace, zařídil že jsem místo orgasmu opět změkl.

V paměti mám jen útržky toho, jak mě ze sebe prudce schodil a pak se na víc než půl hodiny zamknul v koupelně a přitom já byl ten, který zasloužil pořádnou sprchu. Byl jsem tak špinavý. Jak uvnitř tak navenek. Poskvrněný a znehodnocený.

To je vše co si pamatuju, než to celé skončilo. Probral jsem se bůh ví kdy. Nevím jestli to trvalo jen pár hodin nebo několik dnů, ale když jsem se probudil byl jsem sám. Byt byl prázdný. Až na mě a psa se v něm nenacházelo ani živáčka.

Odemkl jsem telefon a modlil se za zprávu. Vždycky psal zprávu když odcházel beze mně, nebo nechal vzkaz v kuchyni. Tentokrát nic.

Chodil jsem z místnosti do místnosti a opakoval jeho jméno, pořád dokola, jako bych ho tím snad dokázal přivolat zpět. Nesnášel jsem být sám, on to věděl. Muselo se stát něco vážného, aby odešel bez oznámení. Vždycky mě ujistil že se vrátí a tentokrát nic.