Daechwita

59

,,Dost!" Vykřikl to tak zuřivě, až mě to polekalo.

Prudce odstrčil mou ruku, která svírala kus jeho kůže a s nakrčeným nosem mi věnoval ten nejzlověstnější pohled který dovedl.

,,Myslíš že se mi to hezky poslouchá? Co si o sobě kurva myslíš?! To ti ještě nedošlo, že nemám v hlavě nic jiného než to, jak je všechno v mém životě úplně k hovnu?! Z ničeho už nemám radost. Neustále, každičkou vteřinu se ze všech sil braním veškerým myšlenkám, které by mě mohly rozbrečet. Myslíš že mi pomůžeš tím, že mi budeš do očí říkat, že nejsem normální?! Myslíš že to nevím?!" Tím mě umlčel. Ta zlost a agrese se kterou se na mě díval. Šla z něj hrůza a strach. Byl přesně takový, jak jsem ho znal před tím, než jsem ho poznal.

Bylo obtížné vymyslet nějakou reakci. Už mi došla slova. Došli mi všechny nápady. Začínal jsem pochybovat o své trpělivosti, což pomalu ale jistě vedlo ke ztrátě mé naděje.

Mezi námi zavládlo ticho. Ta situace ve které jsme se objevili neměla žádného východiska. Bylo mi ho líto a chtěl jsem mu za každou cenu pomoct. Jen jsem nevěděl jak mu to dát najevo, aby si to skutečně připustil.

,,Vím, že měl jsem zavolat,
měl jsem ti říct pravdu.
Je těžký tomu odolat,
já myslel, že to zvládnu.

Čekal jsi na mě,
čekal jsi marně.
Víš, jsem trochu blázen,
lítám vzduchoprázdnem... za tebou.

Jestli posloucháš,
jestli mi odpustíš,
chci ti něco říct.

Na tohle nejde zapomenout,
když se díváš do mých očí
Na tebe nejde zapomenout,
když se díváš do mých očí.

Teď už to vím,
vrátím se za tebou.
Do konce dní,
až se rozední.

Kolikrát budeš ještě moje záchranná síť
a to jsem já zase na zábradlí.

Všude zasněžený stoly, venku furt jak jaro.
Už ani nevím kolik, bylo toho teď fakt hafo.
Asi bych měl říct sorry, bejby ty seš fakt zlato.
Bejby ty seš fakt zlato a já ti vděčný za to jsem.

Na tohle nejde zapomenout,
když se díváš do mých očí.
Na tebe nejde zapomenout,
když se díváš do mých očí.

Teď už to vím,
vrátím se za tebou.
Do konce dní, až se rozední.

Roky usínal jsem na zemi studený,
čekal na spasení, než jsi přišel ty.
Než jsi přišel ty, než jsi přišel ty, než jsi přišel ty.

Na tohle nejde zapomenout,
když se díváš do mých očí.
Zapomenout." Ztratil slov. To bylo to čeho jsem se snažil docílit. Chtěl jsem ho alespoň na chvíli umlčet. Protože veškerá jeho slova přinášela jen další bolest. A já už nechtěl aby trpěl.

,,Nevím jak ti od toho pomoct. Ale nejde zapomenout. A já ani nechci zapomínat. Změníme to. Změníme náš osud. Není psáno ve hvězdách, že máme celý život protrpět. Máš mě." Přijal to. Sice nic neřekl, ale tí nepatrným kynutím hlavou mi jasně sdělil že to stačí.

,,Začneme plánovat, ale až zastřízliva. Teď bych se zahrabal do peřin a pustil si nějaký anime." Ani jsem nečekal na odpověď, vyhoupl jsem se na nohy a za ruku jsem ho odtáhl zpět na gauč.

Jak jsem řekl tak jsem udělal. Jen co jsem se kolem jedenácté dopoledne probral, začal jsem na internetu hledat nejbližšího psychiatra a psychologa. Nevěřil jsem, že by se mi ho hned podařilo přemluvit k návštěvě psychologa a tak jsem ho chtěl nalákat na prášky od psychiatra. Tak nějak jsem ani nepřemýšlel nad tím, že by měl šanci mi to odmítnout.