Daechwita

2

Uběhly necelé dva dny, od mého setkání s Yoongim, od té doby jsem neviděl ani jeho a ani jeho kumpány. Byla to záhada, ale dle mého o tom nikdo nemluvil, protože konečně mohla škola dýchat. Děcka se nemusela bát spolužáků a učitelé byli na hodinách víc uvolnění. Prostě zavládl klid. Trochu mě ten fakt, že škola bez jejich přítomnosti prosperovala, mrzel. I sígři mají nějaké city ne? Nebo jim je život tady ukradený?

Dobře škola je často otravaná, téměř nikdo tam nechodí rád, ale bez školy přeci nemůžeš mít jistotu, to je jim to tak jedno? Já bych se bál přijít o možnost dodělat si školu. Přeci jen, s ní se hledá práce líp, nechtěl bych riskovat, že skončím na ulici.

Ale chtěl bych vědět, co se jim asi honí hlavou. Například takovému Sug...

Z myšlenek mě vytrhl Jin, běžel za mnou přes celí školní dvorek a ječel u toho jak blázen. Snad aby upoutal mou pozornost, což se mu podařilo společně s dalšími dvaceti lidmi, kteří se na dvorku poflalovali.

,,Jiminie!" Vykřikl naposledy udýchaně a lehce se o mě opřel. Dneska mu to moc slušelo. Kaštanově hnědé vlasy měl hezky upravené a obličej mu zdobili brýle s hranatými obroučkami, které jsem na něm dlouho neviděl. A také mu na tváři hrál široký úsměv. Bylo to moc roztomilé, líbilo se mi to, vidět že je kamarád z něčeho tak šťastný.

,,Jin-hyung co se děje? Vypadáš, jak kdyby si měl rande s učitelkou." Zašklebil jsem se na něj provokativně. ,,Hahaha, za to ty vypadáš, jak kdyby ses zrovna probudil. To ses nemohl alespon učesat?" Jistě si tuhle poznámku nemohl odpustit. Po pravdě jsem se ani moc dobře nevyspal a ráno jsem neměl náladu na nějaké čančání před zrcadlem, takže určitě chápete, jak jsem musel vypadat.

,,Tak už mi řekneš proč se tak šklebíš?" Zaculil jsem se na něj zvídavě. ,,Ale ne! Víš jak si píšu s tím klukem co napsal svůj ig na topení v budově Z? Tak se konečně uvidíme, po škole za ním jedu do města." No jistě, že mě to nenapadlo, pan mám hezkou profilovku. Jin se před cca měsícem seznámil přes instagram s někým o kom absolutně nevěděl jak vypadá a teď si s ním šel na rande. Myslel jsem si o tom své, ale přál jsem kamarádovi, že je šťastný. Zářil jako už dlouho ne, naposledy snad jen s Hobim.

,,Tak to jsem rád hyung." Usmál jsem se na něj upřímně. ,,Mám teď volnou hodinu, půjdu si zahulit, nechceš jít se mnou?" Nabídl jsem. Jin byl vždycky až moc zodpovědný a slušný na to, aby si dovolil být pod vlivem ve škole. Ale sem tam se mi ho, s Kookieho pomocí, podařilo přemluvit na pár prásků. ,,Šel bych Chime, ale musím si stihnout dopsat dva testy." No jistě, pan ano mám všechno učení v pořádku.

,,Tak mi večer napiš jak ti dopadlo to rande." Mrkl jsem na něj a s úšklebkem jsem se vydal k bráně od školního areálu. Měl jsem namířeno na své obvyklé místečko u ohniště.

Hodlal jsem si poslední trávu vychutnat na plno. Nechyběli sluchátka, můj oblíbený play list, pocky, plechovka monstera a krabička červených chesterfieldek. Tentokrát jsem se posadil na zem, abych se mohl zády opřít o kmen stromu. Za hlavu jsem si dal srolovanou mikinu, aby mě kůra netlačila do týlu a spokojeně jsem si zapálil jointa.

Na tváři mě příjemně hřáli sluneční paprsky, které se nevzdávali své role i přes změnu ročního období. Ale po chvíli mě Sluníčko donutilo zavřít oči. Světlo bylo příliš ostré a nepříjemné.

Když jsem je znovu otevřel po ňekolika minutách, jak mi napovědělo několik uplynulích písní, na lavičce naproti mně seděla, mě ne zatím moc dobře známá, osoba. Moc jsem nepřemýšlel než jsem vyhrkl jeho směrem první větu, která se mi prohnala hlavou.

,,Zase si šel po čichu?" V tu chvíli mi to přišlo velmi vtipné a nebránil jsem se hlasitějšímu zachychotání. Ah ta tráva.

Samo sebou jsem si stáhl sluchátka na krk, abych slyšel případnou odpověď.

,,Ne, dnes ne." Cítil jsem z jeho hlasu o něco víc citu, už to nebyla jen ledová slova, dal jim o něco větší význam.

,,Takže sis nepřišel pohulit?" Zazubil jsem se na něj a natáhl k němu ruku s hořícím pávem. Přeci jen mu to dlužím. ,,No to zase jo, ale nevěděl jsem že tu někdo bude. " Někde v polovině věty mě zahřál náznak smíchu z jeho strany. Už nebyl tak suchý a bylo poznat, že mu ta konverzace není úplně proti srsti.

,,A co si teda čekal?" Zajímalo mě co všechno z něj dokážu vytáhnout. Přišlo mi úžasné, že se mohu dozvědět něco o člověku, o kterém se většina věcí jen domýšlí. Hlavní důvod byl, že si málo koho pustil k tělu.

,,Eh, vlastně vůbec nic." Pokrčil rameny, zvednul se a převzal si brko, které jsem mu nabízel. Opřel se o ten stejný strom u kterého jsem seděl, čímž mě naprosto zastínil. Vůbec nic neříkal, jen hlasitě dýchal a hrál si s kouřem, který mu šel od úst.

Opět jsem zahlédl tu jeho jizvu, byla vystouplá a dlouhá, divil jsem se, že nepřišel o oko. Zajímalo mě, jak k ní asi přišel. ,,Přestaň na mě tak zírat!" Zavrčel na mě rázně. Až tehdy jsem si uvědomil, jak neslušně jsem na něj civěl. Musel jsem uznat, že to byla  má chyba, měl jsem se hlídat. Cítil jsem se kvůli tomu opravdu trapně. ,,Promiň já jen..." Raději jsem rychle zapomněl co jsem chtěl říct, taky bych za to mohl pořádně dostat.

Když mi podal zpět zbytek trávy, všimnul jsem si tetování na přední straně jeho zápěstí.  Bylo tam tučně napsáno Mary. Vůbec to nevypadalo jako od profíka, ale nejhorší to taky nebylo. ,,Kdo je Mary?" Zeptal jsem se jen tak mimochodem, rozhodnutý, že nebudu chodit kolem horké kaše.

,,Nepřijde ti, že jsi moc zvědaví?!" Odsekl přísně. Ta jeho hra, nic ti neřeknu, už mě začínala štvát. ,,Tak mi řekni o čem si s tebou má člověk povídat, když se tě nemůže na nic zeptat." Argumentoval jsem. Přeci jen hulili jsme spolu jedno brko, to už něco v našem světě znamená ne? Tak proč byl tak uzavřený?

Bylo ticho, snažil se vypadat že nad odpovědí ani nepřemýšlel, ale podle mě mu jen došli slova. ,,Nebo máš jen tak malou slovní zásobu?" Ano rejpnul jsem si a přiznám, že jsem to i malinko přehnal. Ale co, jestli jsem se mu chtěl zalíbit, nesměl jsem vypadat jako ustrašené štěně.

,,Tak hele ty zakrslino, važ slova když se mnou mluvíš!" Vyprskl dost vážně, asi nečekal, že bych si dovolil s ním takhle mluvit. Byl hodně děsivý, jeho hrubý, naštvaný hlas, to jak stál, jak se hýbal i ta jeho jizva a ta naštvaná tvář. Na chvíli se mi udělalo mdlo. Vůbec nevím čeho všeho je schopný. Ale nechtěl jsem dát najevo strach, strach je slabost a já nechci aby věděl, že jsem slabý, to by pak nademnou definitivně vyhrál.

Pomalu jsem se vytáhl na nohy a otřel si špinavý zadek. ,,Pozor pane Suga, tady jste na mírovém území." Zamával jsem mu zbytkem brka před nosem, aby mu došlo, že hulič by měl být nenásilný tvor. A taky jsem se mu tím snažil dát najevo, že proti němu nic nemám.

Co jsem ale nečekal bylo, že mi prudce chytne ruku kolem zápěstí a opravdu silně jí zmáčkne. Vytřeštil jsem na něj oči a snažil se nevydal žádný zvuk, který by prozradil to, že mě to opravdu bolelo. Hned jak jsem to překousnul, jsem se mu se zdviženým nosem, podíval do očí, na důkaz, že z něj nemám strach. I když jsem chvíli musel přesvědčovat sám sebe.

Po pár vteřinách mou ruku pustil a mně se ulevilo. ,,Mary je můj pes." Vydechl opět chladně. A však překvapilo mě, že mi nakonec tuto informaci sdělil. Čekal jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Nevypadal jako nějaký milovník zvířat.

,,Je to hezké jméno... Mary Jane." Usmál jsem se na něj, na důkaz že si jeho důvěry vážím. Musel jsem mít úsměv za dva, když se on usmíval jen zřídka. Nacož kývnul hlavou místo běžného děkuji. Nevadilo mi to, neměl jsem rád, když byl někdo přehnaně zdvořilí, za takovou věc podle mě není ani třeba děkovat.

Ovšem tentokrát jsem to byl já, kdo naše setkání musel přerušit. ,,Em, jdu na poslední hodinu a ještě jsem si chtěl v bufetu koupit bagetu takže..." bylo to divné, nemohl jsem se jen tak sbalit a odejít i když jsem si dokázal představit, jak strašně moc ho to nezajímalo.

S tím a bez rozloučení jsem se vydal stejnou cestou podél školního plotu až k bufetu. Tak trochu jsem mu to chtěl vrátit za to, jak stejně rychle odešel on, před pár dny.