Daechwita

58

Usnuli jsme spolu na gauči. Bylo to tak dokonalé. Dlouho jsem nebyl tak šťastný, tak vděčný. Po celou dobu jsem ho držel v pevném objetí a nehodlal ho pustit. Asi jsem se bál že až se probudím bude pryč. Že mi zmizí ze života jako posledně.

Ale i tak se mi někdy k ránu vymanil z náruče.

,,Kam jdeš?" Ta otázka byla pohotová.

,,Jdu jen na záchod, hned jsem zpět." Poznal jsem na jeho hlase že není jen rozespalý. Něco bylo jinak. Něco bylo špatně.

Jimin

Už jsem to nevydržel. Celou dobu jsem nezamhouřil oči, prostě to nešlo. To co se z něj za těch pár týdnů stalo mě děsilo pokaždé, když jsem se pokusil semknout víčka a ponořit se do říše nočních můr.

A když do mě zabořil ten svůj kostnatý loket, už jsem to nevydržel, musel jsem se jít vydýchat.

Zavřel jsem se v koupelně a jen se bezduše posadil na vanu, přemítajíc nad tím co z něj zbylo. Tady skončila všechna sranda.

Nemohl jsem ten obrázek vyhnat z hlavy. A nejhorší na tom bylo, že jsem byl jediný kdo si uvědomoval, že je silně nemocný. Že se sám ohrožuje na životě. Že s každým gramem na míň si o něco víc prohloubí vlastní hrob.

Měl jsem o něj strach. S jeho životním stylem, s tím jak si neustále stěžoval na bolesti různého typu, jen hlupákovi by nedošlo, že nemůže být zdraví. Nemusel jsem být doktor aby mi bylo jasné, že jeho játra berou nadměrné přesčasy, že má plíce černé na uhel a v krvi tolik sraček že by to složilo koně. Začínal jsem se skutečně bát.

Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho a tak urputně, že jsem si vůbec nevšiml jak se mi po tváři kutálí první várka slz.

Žaludek jsem měl jako na vodě a s každým pohybem navíc jsem měl pocit, jako by mi pomalu ale jistě selhávali orgány. Bylo mi strašně.

Víčka jsem měl nesnesitelně těžká a ulepená a o bolesti hlavy raději ani nemluvit. V ústech jsem měl najednou hrozně sucho, ale zároveň mi sliny div netekli z koutků. Nepříjemná pachuť dojezdu, kterou jsem cítil na úplně celém těle, mě doháněla ještě k většímu zoufalství. Jako bych opět nasedl na ten stejný vlak, ze kterého se mi před pár týdny povedlo vyskočit.

Zoufale jsem popotahoval a lapal po dechu. Tvář se mi kroutila do škaredých grimas a sem tam mi ta slina skutečně ukápla. Snad štěstí že jsem se přes slzy neviděl v zrcadlovém odrazu.

Hysterický pláč mě přešel ve chvíli, kdy se dveře od koupelny otevřeli a dovnitř vstoupil ten jenž mi tohle způsobil. Pohotově jsem si zakryl zarudlé oči a mokrou tvář.

,,Co tady děláš?" Bylo na něm krásně slyšet jak je rozespalý. On a spánek, je nikdo nemohl rozdělit. Vždycky byl velmi fixovaný na spánek. Myslím že to bylo způsobeno hlavně tím, že ne vždycky mu usnout šlo.

Především pervitin, kterého bral požehnaně, mu tuhle životní vlastnost kradl. Byl schopný zůstat vzhůru i několik dní v kuse dokud jeho tělo nebylo na tolik vyčerpané až začal usínat i pod vlivem. Když konečně usnul, byli jen dvě možnosti, buď se probral do pár minut a nebo byl schopný naspat více než osmnáct hodin v kuse.

,,To nic. Jen mi nebylo dobře." Lhal jsem i když ne tak úplně. Ještě to nebylo ani 24hodin co jsem se vrátil domů a nechtěl jsem znovu otevírat negativní téma.